Fire of heart - 1. část

2. ledna 2015 v 0:20 | ??? + Adria Morgan Night
Doufám, že se to bude líbit.

1. část
"Nastjuška?" zaklepal jsem na dveře pokoje Anastásie Drozdové.
Zaslechl jsem tiché kroky. Dveře se otevřely a v nich se objevila morojská mladá žena se zlatými vlasy, které jí v loknách spadaly až po boky. Její temně modré oči se usmály. Byly doby, kdy jsem si myslel, že tato žena byla nejkrásnější ženou na celém světě. Roky jsem věřil, že jsem ji miloval. Ano, byl jsem do ní zamilovaný, ale jsem věděl, že to nebyla skutečná láska. V těch časech jsem byl očarovaný její krásou, inteligencí a laskavostí. Ty doby, ale již byly pouhou vzpomínkou.
"Je to už dlouho, co jsi mě tak oslovil," pousmála se. Ustoupila ze dveří. "Pojď dál."
Vešel jsem do jejího pokoje a zavřel za sebou dveře. "Arthur se zmínil, že tě viděl s Rose v restauraci," nadhodil jsem klidně.
"Narazily jsme na sebe čistou náhodou. Potom, co se stalo, jsem usoudila, že není příliš vhodné, aby sama bloumala po královském dvoře. Tak jsem jí nalákala na palačinky s čokoládou," odvětila povzneseně.
Neubránil menšímu úsměvu. To byla celá Rose. "Zdá se, že už si odhalila největší slabinu Rose."
Její pohled nebezpečně potemněl. "Ani zdaleka se nejedná o její největší slabinu," pronesla půlnočním hlasem.
Cítil jsem, jak se veškeré mé svalstvo instinktivně napnulo. Pohlédl jsem na Anastásii a v tu chvíli jsem uviděl, to co jsem po celé ta léta odmítal spatřit.
"To ty. Vše to začalo ve chvíli, kdy ses objevila," pronesl jsem nevěřícně. Udělal jsem k ní krok, když se její oči vystrašeně rozšířily a já zůstal paralyzovaně stát, bez možnosti pohybu. "Nebyla si pozdní květ, ale uživatelka éteru."
V jejích očích se objevili slzy. "Odpusť mi to," vydechla upřímně. "Přála bych si, aby to šlo jinak."
"Pak v tom nepokračuj," promlouval jsem k ní klidným hlasem. "Lissa má velké srdce, odpustí ti."
Její upřímný pohled pohltil ostrý chlad. "Ty to nechápeš," vyprskla. "To ona zabila mého otce!" vyštěkla.
"Tvůj otec..."
... Seděl jsem na kamenné zdi, která obklopovala pozemky akademie. Byla stále ještě lidská noc, ale už zbývaly pouhé minuty do úsvitu nového dne.
"Nikdy si mi nepřipadal moc, jako romantik," ozval se za mnou pobavený hlas.
S úsměvem jsem se otočil a pohlédl do okouzlujících očí barvy jasné noční oblohy. "Připomíná mi to domov. Matka vždy brzy vstávala, aby viděla východ slunce, když jsem byl ještě chlapec," vysvětlil jsem a pomohl Morojce vylézt na zeď.
"Má matka nikdy nemyslela na nikoho, krom sebe," vydechla chladně.
"Stále máš svého otce, který tě miluje." S těmi slovy jsem jí k sově přitáhl a objal jí kolem ramen, aby jí nebyla zima.
"Jen pro to, že nemá tušení o tom, že není mým pravým otcem," povzdechla a opřela si o mě svou hlavu plnou zlatých vlasů…
"Mýlíš se, Lissa by nikdy nikomu neublížila. Dokonce ani zvířeti," snažil jsem se ji uklidnit. Ať už žila v jakékoliv představě, věděl jsem, že musela být mylná. Ale to neměnilo nic na faktu, že byla nebezpečná. Měl jsem s uživateli éteru jen malé zkušenosti, ale na vlastní oči jsem viděl jejich nestabilitu jednání. Nevěděl jsem, jakou silou mohla disponovat, a tak jsem byl nucen postupovat s nejvyšší opatrností. Vycházel jsem z faktů, které jsem znal. Dokázala ohrozit život Lissy i Rose, což znamenalo, že její schopnosti se přinejmenším musely rovnat těm Vasji.
"Zabila mého otce!" vykřikla. Ucítil jsem zvláštní tlak ve vzduchu. Až příliš se to podobalo výbojům éteru, které způsobovaly Lissiny výbuchy emocí, poté co ztratila Christiana.
"V pořádku. Co kdyby si mi pověděla něco o svém otci?" pokusil jsem se její pozornost stočit jiným směrem, než k Lisse.
Věděl jsem, že pokud by ohrozila Lissu, pak by spolu s ní ohrozila i Rose. Musel jsem si zachovat chladnou hlavu, abych tomu mohl zabránit. K tomu jsem ale potřeboval informace nutné k získání lepší perspektivy. Nemohl jsem si dovolit udělat chybný krok.
"Můj otec…" zarazila se. "Na to bude čas později. Už jde…" vyhrkla najednou.
I přes éter, který mi bránil v pohybu, jsem cítil, jak jsem se přirozeně připravoval k boji. "Kdo?" zeptal jsem.
"Musím…."
"Anastásie, kdo?" zeptal jsem se možná až příliš ostře.
Až s překvapivým klidem se na mě otočila. Usmála se. "Omlouvám se. Ale prosím nebojuj se mnou, nechci ti ublížit," přešla ke mně se smutným výrazem.
Zahleděla se mi přímo do očí. "Polib mě," vydechla. "Něžně a s láskou."
Chtěl jsem s ní bojovat. Ale mé tělo se pohybovalo samo. Jedna má část jí chtěla políbit. Ale ta druhá věděla, že jsem to chtěl, jen kvůli nátlaku éteru. Teprve o několik zlomků vteřiny mi došlo, proč mě k tomu nutila. Nevěděl jsem, jestli to bylo éterem. Nebo mým vlastním rozhodnutím, neohrozit ženu, kterou jsem miloval. Ale políbil jsem ji, přesně tak, jak požadovala.
A pak jsem uslyšel cvaknutí kliky. Neodtáhl jsem se, jen jsem dál líbal Anastásii a snažil se sám sebe přesvědčit, že to bylo správné.
"Přeju krásné sny!" slyšel jsem za sebou známý hlas. I přes mé očekávání mě ta slova trhala na kusy.
Anastásie mě prudce od sebe odstrčila a uhodila mne. "To už nikdy nedělej!" Musel jsem uznat, že hrála své divadlo přesvědčivě. A znal jsem v její hře i svou roli. "Rose, prosím já ti to vysvětlím," pokračovala ve své lži.
V tu chvíli jsem se poprvé pohnul, aniž by mi v tom éter zabránil. Udělal jsem tu největší chybu a pohlédl na Rozu. Její výraz ve tváři i emoce, které vyzařovaly z jejích tmavých očí, mě hluboko pod povrchem té lži mučily. Sálal z ní hněv, ale nebyl to hněv, který jsem pozoroval během boje se Strigoji. Byl to hněv způsobený zradou.
"Nechci to slyšet!" vykřikla zoufale.
V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jí to ublížilo. Anastásie pro mě na pár okamžiků zmizela a já viděl jen Rose a bolest, která jí vháněla slzy do očí. "Rose," vydechl jsem. Vykročil jsem jejím směrem.
"Nech mě být!" vykřikla prudce. A vyřítila se ze dveří.
Ten pohled mi trhal srdce, stejně jako představa, jak moc jsem jí ublížil. Nezastavil jsem ji. Chvíli trvalo, než na mě Anastásie znovu využila éter. Ale ani přesto jsem se nesnažil vyběhnout za ní. Věděl jsem, že bych tím podepsal její rozsudek smrti. A tak jsem se jen otočil na Anastásii s kamennou maskou strážce a vyčkával.
"Sedni si a mlč!" poručila Anastásie.
Poslechl jsem. A čas plynul. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli uplynuly minuty nebo hodiny, od chvíle, kdy Rose utekla.
Anastásie vstala a pohlédla mi do očí. "Jdi do jídelny a dones mi něco k jídlu. S nikým nebudeš mluvit, pokud to nebude nutné. Pokud uvidíš Rose a ona vyvolá konflikt, řekneš jí, že mě miluješ a vždycky si mě miloval. Řekneš to způsobem, který ti uvěří a nechá tě po něm odejít. Teď jdi," poručila.
Aniž bych si to uvědomil, vstal jsem a odešel ze dveří. Šel jsem do jídelny a nechal si zabalit nějaké jídlo s sebou. Záměrně jsem volil mezi Anastásiími oblíbenými jídly. Část mě doufala, že pokud by se mi ji podařilo obelstít, pak by se stáhla a nepokračovala v nátlaku. Byl to zoufalý krok, ale stále jsem věřil, že bych mohl využít lásky, kterou ke mně cítila, abych ochránil lidi, které jsem miloval.
Zaplatil jsem a převzal tašky s jídlem, když jsem zahlédl Katherine Szelskou. Její pohled mluvil za vše. Rose s ní mluvila.
Ucukl jsem pohledem a odešel. Šel jsem cestou, o které jsem věděl, že by jí Rose nešla, kdyby se mi chtěla vyhýbat. Lissa se držela v ústraní už pár týdnů, a tak jsem spoléhal na to, že nevyjde ze svých ubikací.
"Vrátil ses brzy," usmála se zmateně Anastásie, když jsem za sebou zavřel dveře.
"Vzal jsem tvé oblíbené těstoviny i koláč s liči a pistáciemi, který máš tak ráda," pronesl jsem klidně. "Měla by ses najíst, než ti to vystydne."
"Doufám, že si vzal i něco pro sebe," pousmála se nejistě.
Naservíroval jsem jídlo na stůl v malé kuchyni, která byla součástí jejího apartmá. "Vzal jsem si část pizzy," přikývl jsem s úsměvem. Můj úsměv patřil pizze, ale doufal jsem, že bude věřit, že patřil jí.
"Myslela jsem, že pizzu nemáš příliš v lásce," poznamenala obezřetně.
"Některé věci se mění," poznamenal jsem a vzal si kousek pizzy plné chilli papriček.
... Ležel jsem na posteli, když se Rose vrátila do postele s krabicí pizzy v ruce. Měla na sobě pouze mé tmavě šedé triko, které jí sahalo sotva pod zadek. V druhé ruce držela už napůl snědený kousek pizzy, který rychle hltala do sebe a usmívala se přitom.
"Neměla bys, tak rychle jíst," pokáral jsem ji a posadil se na posteli.
"Miluju tu chuť. Nic ve školní jídelně se tomuhle nemůže rovnat!" pronesla vážně a přelezla s krabicí až ke mně. "Měl by sis taky dát, když si ji pro mě zařídil," povzbuzovala mě a strkala mi kousek pod nos s pobaveným výrazem ve tváři. Věděla, že bylo mnoho jídel, které bych jedl mnohem radši. A užívala si myšlenku, že jsem nám zařídil pizzu, jen na základě toho, že ji milovala.
Neochotně jsem si ukousl a potlačil zakašlání. Nikdy jsem nechápal, proč tolik milovala kombinaci chilli, několika sýrů a kuřecího masa. "Na tohle si nikdy nezvyknu," poznamenal jsem a natáhl se k stolku s vodou, když mi v tom Rose s úsměvem zabránila. Obkročmo se na mě posadila a obdařila mě dalším úsměvem.
"Ale zvykneš," povzbuzovala mě. Počkala, dokud jsem si znovu neukousl, a pak mě políbila. Měla pravdu. Na to už jsem si dokázal zvyknout…
Pokud měla Rose pravdu ve všem, co mi o éteru řekla, pak tato vzpomínka měla stačit k oklamání Anastásie. Jen jsem doufal, že se nemýlila.
"Nezapomněl si," vydechla překvapeně a pohlédla na plechovku s chlazeným čajem.
"Vždy si pamatuji, co mají rádi lidi, které miluji," konstatoval jsem klidně.
Střelila ke mně zmateným pohledem. "Ty, ale miluješ tu krvavou děvku," zasyčela a přehodila si přes rameno své zlaté lokny, aby jí nepřekážely v jídle.
"Máš pravdu," přiznal jsem.
... "Pořád tvrdím, že to není jídlo," informoval jsem Rose, když se stále s úsměvem na rtech odtáhla.
"Zvládneš pít ruskou vodku, bez jediného mrknutí, ale porazí tě pár chilli papriček?" utahovala si ze mě.
Opatrně jsem jí odhrnul vlasy z obličeje a neposlušné prameny jí zastrčil za ucho. "Ne, porazí mě jediná krásná žena," pousmál jsem se. A nelhal jsem. Moc, kterou nade mnou držela tato žena, se nerovnala ničemu, co jsem před ní zažil. Dokonce nade mnou měla moc už ve chvíli, kdy mě poprvé uhranula svýma tajemnýma očima.
"Krásná žena?" nadzvedla podezřívavě obočí. Její hlas, ale prozrazoval její pobavení.
"Žena, která mě jednou svou láskou k pizze přivodí smrt," zavtipkoval jsem.
"Ale tebe miluju víc," ujistila mě a hladově přitiskla rty k těm mým…
"Ale tebe miluji víc." S těmi slovy jsem jí pohlédl do očí.
Zatajila dech. "Lžeš!" obvinila mě. V jejích temně modrých očích se, ale zaleskl plamínek naděje. "Lžeš mi!"
"Pokud mi nevěříš, tak mě nech ti to dokázat," obdařil jsem jí upřímným úsměvem.
…"Tohle je to nejúžasnější rozptýlení, před promocí, které jsem mohla dostat," vydechla Roza mezi polibky.
Opatrně ale zároveň rychle jsem odložil krabici se zbytkem pizzy na noční stolek vedle mé postele. Byla to jedna z mála nocí, kdy jsem s Rose riskoval ve vlastním pokoji na ubytovně strážců a profesorů školy. Tu noc jsem pro ni chtěl, aby měla víc, než jen úzkou nepohodlnou postel v bývalé budce strážců. Chtěl jsem jí dát noc, kdy mohla naposledy ochutnat naprostou svobodu, před tím, než se zaváže k celoživotní ochraně Morojů…
Anastásie nejistě přijala mou ruku a pohlédla mi do očí. "Pamatuj, že mi nesmíš nijak ublížit, ani mě svým jednáním ohrozit," ta slova, jako by mě jen ještě víc tlačila do mého rozhodnutí.
"Není potřeba, využívat tvůj dar, ale rozumím ti. A odpouštím ti," ujistil jsem ji.
"Pojď se mnou, něco ti ukážu." S těmi slovy jsem ji vyvedl z pokoje. "Dokážeš nás před ostatními skrýt?" zeptal jsem se s předstíraným zájmem.
"Ano, ale…."
"Chci ti ukázat místo, do kterého má volný přístup pouze královna," vysvětlil jsem.
... Když jsem se otočil znovu na Rose, byla znovu nahá a usmívala se. "Rozmyslel sis to, soudruhu?"
Namísto odpovědi jsem jí povalil na záda a rty jí přejel po hrdle až ke klíční kosti. Miloval jsem její měkkou kůži, stejně jako jsem miloval i vše ostatní. Nezáleželo na tom, že ona sama na sobě viděla spousta chyb. Pro mě byla dokonalá…
"To je v pořádku, nikdo nás nezastaví," obdařila mě sebejistým úsměvem.
Zavedl jsem jí do hlavní budovy a provedl ji postraními halami i salónky, dokud jsme se nedostali do plánovaného cíle.
"Královské zahrady," vydechla překvapeně. "Už jsem tu byla, proč…"
"Chci ti ukázat něco jiného," vysvětlil jsem jí a nabídl ji ruku, abych jí pomohl po schodech.
Nejistě ji přijala a podezřívavě mě následovala. Chvíli jsem s ní pouze udržoval konverzaci o květech v zahradě. Milovala květiny. Vždy je milovala, a tak mi připadalo, že rozhovor o nich byl dobrým začátkem. Nenápadně jsem ji vedl až na konec zahrady, a poté až ke skrytému altánu.
"Blížíme se k cíli," pousmál jsem se, když jsem jí zavedl do altánu. "A teď se podívej tam," ukázal jsem směrem k jednomu z výklenků.
Sledoval jsem, jak se netrpělivě naklonila přes zábradlí a překvapením zadržela dech. V ten okamžik jsem znovu viděl dívku, kterou do které jsem býval zamilovaný. Dívku, která mě uměla okouzlit svou nevinností a láskou ke všemu živému.
"Jak jsi…?"
"Vzpomínáš si, jak si mi o jutanu vyprávěla poprvé? Říkala jsi, že si ho viděla se svou matkou v Číně, když si byla ještě dítě. Tenkrát si ho viděla rozkvétat, poté co ses ho dotkla. Říkala si, že ta květina kvete jen jednou za..."
"Za tři tisíce let," doplnila mě s ohromeným výrazem ve tváři. "Nikdy bych nečekala, že i po těch letech si to budeš pamatovat. Říká se mu…"
"Sličný květ z nebes," vydechl jsem klidně.
Její úsměv se rozšířil. "Správně." V tu chvíli se k rostlině natáhla a konečky prstů se dotkla stonku. Z rostliny začaly pomalu vylézat tenoučké téměř neviditelné úponky na jejichž konci se utvořily drobné sotva viditelné bílé výhonky.
Anastásii se poznáním rozšířily oči a fascinovaně si začala rostlinu prohlížet. Do očí se jí vehnaly slzy. "Děkuji, že jsem to mohla znovu vidět," vydechla rozechvělým hlasem.
"Zůstaň se mnou," vydechl jsem najednou.
Překvapeně se na mě otočila.
"Zapomeň na pomstu a opusťme dvůr, dokud je čas," navrhl jsem vážně. "Neopustím tě. Můžeme spolu žít v klidu a míru, bez prolití krve."
Věděl jsem, k čemu jsem se těmi slovy zavazoval, ale v danou chvíli to byla jediná možnost, jak zabránit Anastásii v její krvavé pomstě. Její štěstí při pohledu na květ mi dalo naději. Šance byla malá, ale věděl jsem, že kdyby se mi ji povedlo dostat od dvora, možná bych ji i časem přesvědčil, aby vyhledala lékařskou pomoc a zachránila se. A já se mohl vrátit k Rose.
"Nemiluješ mě," pronesla napůl nepřítomně.
"Jednou jsem tě už miloval. A teď vidím, že ta žena není úplně ztracena," odvětil jsem laskavým tónem. Nebyla to lež, jedna má část opravdu věřila v její záchranu. Ať už provedla cokoliv, byly doby, kdy jsem ji miloval. Stále mi na ní záleželo. Chtěl jsem jí pomoci navrátit jí do života světlo.
Do očí se jí znovu nahrnuly slzy a tentokrát jí začaly spadat po tvářích. "Musí zaplatit," vzlykala. "Ony ho zabily!"
"Tím, že jim ublížíš, se jen sama staneš vrahem. Potrestáš pouze sebe, Nastjuška." S těmi slovy jsem přešel k ní a objal jí.
... Rose se na mě spiklenecky usmála a přejela mi rty po čelisti. "Nezapomeň na své dokonalé sebeovládání, soudruhu," šeptala. Kousla mě do ušního lalůčku a přitom mi prsty přejížděla lehce po těle.
Chytil jsem ji za hrudník a strhl ji pod sebe. "Pozdě," řekl jsem…
"Opravdu mě stále miluješ?" pohlédla na mě s nadějí v očích.
"Nikdy mi na tobě nepřestalo záležet," ujistil jsem ji.
Už se nadechovala k odpovědi, když nás vyrušilo tiché zapraskání. Automaticky jsem vzhlédl a překvapeně pohlédl na její strážkyni.
"Omlouvám se, paní, ale-" vysmekla poklonu Aidre. "Je čas."
Anastásie pohlédla na Aidre, a poté znovu na mě. Zavrtěla hlavou a nasadila odhodlaný výraz. "Změna plánu," rozhodla. "Zařiď náš odjezd. Máš na přípravu jednu hodinu," informovala ji nekompromisním tónem.
"Ale…" nadechla se strážkyně překvapeně.
"Teď běž!" probodla ji Anastásie varovným pohledem.
"Máte pouto," konstatoval jsem klidně. "Věděla, kde jsme," vysvětlil jsem, když už se začala nadechovat k otázce.
"Měli bychom už odejít," pousmála se Anastásie. "Bude ti vadit, když si ještě prohlédnu některé z květin?"
Znovu jsem jí nabídl ruku. "Půjdeme?"
Chvíli jsem poslouchal Anastásiin popis jednotlivých květin a popis jejich účinků i vlastností. V tu chvíli byla dívkou, kterou jsem poznal na akademii v Rusku. Byla plná života a vyzařovala z ní energie, která musela lidem vyrážet dech.
Mé myšlenky, ale brzy začaly hledat oporu ve vzpomínkách. Věřil jsem, že jedině vzpomínky mohly dostatečně zabarvit mou auru do potřebných odstínů, tak abych ji ošálil. Poprvé v životě jsem byl vděčný za Adrianovi nevhodné poznámky. Nebýt jeho neustálých narážek, pak bych nevěděl, že auru dokáže ovlivnit i pouhá myšlenka.
…"Hej!" vyhrkla Rose, když znovu ztratila rovnováhu a ocitla se na zemi. Měla zavázané oči, ale i přesto chytila tyč, když jsem jí ji hodil.
Bylo to v dobu, kdy už jsme oba dva byly u dvora a cvičili na zahradě domu, který se rekonstruoval pro Lissu. Rose chápala, jak nezbytné bylo udržovat se v kondici, a tak jsme trénovali pokaždé, když se naskytla příležitost.
"Chci něco zkusit," pousmál jsem se, když si rozvázala šátek.
"Co?" povzdychla a vyškrábla se na nohy. "Ne," vyhrkla, když jí to došlo. "Dimitriji!"…
"Dimitriji!"
Trvalo to sotva zlomek vteřiny, než jsem si uvědomil, že ten hlas byl skutečný.
Vyvedlo mě to z míry natolik, že jsem na krátký okamžik přestal ovládat své vnitřní emoce. "Rose?" otočil jsem se za hlasem automaticky.
Kráčela k nám s pohledem plným hněvu. Vlasy jí vlály ve vzduchu, jak rychle kráčela naším směrem a její tvář byla kamenná stejně, jako běžné masky strážců. Vypadala jako bohyně pomsty. A v tu chvíli jsem si všiml něčeho, co naprosto měnilo situaci. Věděla to.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 2. ledna 2015 v 1:56 | Reagovat

Jsem zvědavá na další část.

2 Thalie Thalie | 2. ledna 2015 v 10:32 | Reagovat

Wow. Moc díky. Je zajímavý číst to i z druhého pohledu. :)

3 Seei Seei | 2. ledna 2015 v 11:26 | Reagovat

Ta miniatura je božská :3 Konečně jsem se zavila pohledu Danily jako Dimitrije!
1. část mě (nepřekvapivě) potěšila a je božská! Těším se na další :)

4 kumibo kumibo | 2. ledna 2015 v 13:39 | Reagovat

BOží Boží :-) je to úžasný moc se těším na pokračování :-) :-D  :-D  :-D  :-D

5 Domčííí Domčííí | 2. ledna 2015 v 13:43 | Reagovat

Wow super kapča :) další další :D

6 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 17:13 | Reagovat

Mohla bych poprosit o rozvedení? Vím, že většině lidí se do toho nechce, ale pomohlo by to. Jestli se vám něco nezdá, nebo se vám líbí něco konkrétního? Já jen, že když to nepíšu já a dělám, pak jen úpravy a řídím děj (diktuju, co zhruba by se mělo kdy odehrávat), tak vznikají dost složité debaty se spoluautorem (občas i menší hádky) o ději, vsuvkách a odbočkách. :D Například já byla silně proti konkrétním vzpomínkám, ale byla jsem přesvědčená, že to tam prostě musím nechat. :D

7 tessinka tessinka | 2. ledna 2015 v 20:07 | Reagovat

Moc se mi to líbí. Je to krásně napsané a lehce pochopitelné. Musím přiznat, že jsem si ze začátku říkala, že dál nečtu, protože dimitri říkal, že anatásii někdy miloval. Potom jsem si z jeho myšlenek ale jednoduše vyvodila, že to žádná láska nebyla. Měl ji rád, ale nemiloval ji. Rose však miluje a dává to najevo a jeho myšlenky a činy jsou jen kvůli ochraně rose. Jde vidět, že ji opravdu miluje.
Je to opravdu krásně napsané a doufám, že dimitriho pohled bude ještě k nějaké části void flames.
Také by mě zajímalo, kolik  bude částí a kdy přibude druhá část??? :-D

8 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 20:47 | Reagovat

[7]: Části jsou plánované 2-4. A další část bude, až jí zas nějakým zázrakem sesmolíme. :) Teď je lehké, že jsem doma, ale jakmile začne škola, tak už bude horší se dohodnout. Teď se přizpůsobuju převážně já, ale pak to bude znovu o oboustranné domluvě. Ostatně na téhle části jsme makali už od léta :D Ale tak snad druhá část bude brzy, více méně půlku už máme, tak snad... :D

9 Kitanek Kitanek | 2. ledna 2015 v 22:14 | Reagovat

Pohled Dimky je opravdu moc dobrej.Ty konkretni vzpominky na Rose to je fakt luxus uplne to ve me vyvolava ten pocit lasky a stesti mezi nimi.Dimka a blondyna dokud nepoznal Rose nezhnal tak intenzivni lasku, ono je prece vice lasek ale,jen jedna je ta nej ...

10 S S | 3. ledna 2015 v 23:38 | Reagovat

Jde poznat, ze to nei tvuj zpusob psani. :-)  :-)

11 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 23:09 | Reagovat

[10]: Upřímně já se ze začátku se strašně smála, když jsme to psali. Protože když se kluk snaží kopírovat holčičí způsob psaní (napsat klučičí pohled, k již napsanému holčičímu), tak je to strašně vtipný :D Dostala jsem nejmíň třikrát vynadáno, jak jsem ho mohla do něčeho takovýho namočit, a potom jsem byla nucena vysvětlovat, jak myslí ženy. A samozřejmě, že během psaní jsme začali rozebírat i klučíčí způsob uvažování. Řekněme, že jsem zjistila, že ani ty největší machři přes morálku a čest, ty myšlenky nemaj zas tak morální a čestný :D

12 Seei Seei | 5. ledna 2015 v 18:02 | Reagovat

[11]:  tak to se tesim na dalsi casti! Tyyjo, tolik prace s tim :D bych na to nemela nervy :D
btw, bude mezi tim nejaky kapitolky Rose nebo Sydney? :)

13 R:) R:) | 5. ledna 2015 v 21:15 | Reagovat

Boží <3

14 El El | 6. ledna 2015 v 1:42 | Reagovat

wow... fakt perfektní ... není co vytknout spíše naopak.... pohled  Dimitrie je úžasný.... líbí se mi jak se tam prolínají vzpomínky na Rose :-)

15 esme esme | E-mail | 10. ledna 2015 v 8:10 | Reagovat

[11]:ahooj adria chcela som sa spytat či budeš pokracovat v plameny voidu??

16 Simča Simča | 17. ledna 2015 v 11:34 | Reagovat

užasný! Díky moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama