31. kapitola - Měsíc a slunce

18. ledna 2015 v 23:49 | Adria Morgan Night |  Plameny voidu (Void Flames)



31. kapitola - Měsíc a slunce

"Vypadal téměř jako ty," vydechla jsem potichu.
Ležela jsem v posteli a hlavu měla položenou na Dimitrijově hrudi. Vyprávěla jsem mu o halucinaci vyvolané éterem, zatímco on mi přejížděl po zádech v uklidňujícím gestu.
"Ale nebyl jsem to já," ujistil mě klidně.
"Já... Nemohla jsem si nevšimnout, že i Gülbanu mi byla podobná. Měla sice modré oči a byla asi i o pár centimetrů vyšší, ale jinak se mi podobala, i když asi ne tolik, jako se Arslan podobal tobě," vzhlédla jsem k němu a dotkla se jeho tváře. "Měl tvoje oči," vysvětlila jsem. "A stejně idiotský přístup k zodpovědnosti," poznamenala jsem otráveně.
"Idiotský přístup?" obdařil mě nechápavým pohledem.
"Nemůžeme být spolu, Rozo. Musíme myslet na náš úkol. Oba musíme být schopni chránit Lissu. Zodpovědně a podle pravidel. A i kdyby se vše změnilo, stále jsem o sedm let starší..." citovala jsem ho. "Nebo si snad zapomněl?"
Nevěřícně zavrtěl hlavou. "Ty víš, proč to bylo nutné."
"Docela chápu, proč ho za to málem podpálila. Kdybych ovládala magii, asi bych tě taky podpálila, kdykoliv bys zpustil přednášku o zenovém myšlení nebo zodpovědnosti," pronesla jsem naoko vážně.
Během zlomku vteřiny jsem se ocitla pod Dimitrijem. "Opravdu?" nadzvedl pochybovačně obočí.
"Uvědomuješ si, jak šíleně frustrující to bylo?" zeptala jsem se.
"Uvědomuješ si, do jakých problémů jsme se mohli dostat, kdyby se na to přišlo před tvou maturitou? Nebo dokonce před tvými osmnáctými narozeninami?"
"Ale i tak si to riskoval," připomněla jsem mu. "A nikdo na to nepřišel."
"Alberta to věděla," konstatoval vážně.
Při vzpomínce na Albertu jsem se musela pousmát. Ano, na Akademii zjistila, jaký vztah byl mezi mnou a Dimitrijem. Možná dokonce věděla, jak to všechno dopadne dřív, než jsme to zjistili sami. Stejně jako to věděl Arthur.
"A stejně jako Arthur mlčela," pousmála jsem se. Pokusila jsem se nás přetočit, ale Dimitrij mě pevně držel pod sebou. "Ani si neumíš představit, jak moc si mě tím vytáčel," zavrčela jsem. "A pořád mě tím ještě čas od času štveš."
Zacukaly mu koutky. "Takže ti vadí, když se chovám zodpovědně?" zeptal se mě pobaveně. Jeho rty se téměř při těch slovech otřely o ty moje. Téměř.
Má kůže hořela v místech, kde se mě dotýkal. Chtěla jsem se ho dotknout. A chtěla jsem sex, i přesto, že jsem věděla, že ten byl pro tu chvíli tabu.
"Vadí je slabý slovo, soudruhu," zasyčela jsem.
Chytil obě mé ruce jednou svojí a volnou rukou vytáhl něco z kapsy džínů. "Takže ti nejspíš bude vadit i tohle," konstatoval a zamával mi před očima zabaleným kondomem.
V tu chvíli jsem mi málem překvapením klesla brada až na podlahu. "Jak jsi..."
"Adrian," odvětil prostě. "Měl jsem je v tašce mezi věcmi, které nakoupil."
Cítila jsem, jak mi brada klesá ještě níž. Trvalo mi pár vteřin, než jsem to dokázala vstřebat. Nakonec jsem se, ale rozhodla to nijak nehrotit. "V tom případě buďme Adrianovi vděční," pronesla jsem s výzvou v hlase. Chtěla jsem ho a chtěla jsem ho hned.
"Měla bys odpočívat," opravil mě.
Nadzvedla jsem obočí.
Zaváhal.
V tu chvíli jsem zneužila situace a přetočila nás. Stále mi držel obě ruce, ale já držela v šachu jeho. "Vypadám, jako někdo, kdo potřebuje odpočinek?" zeptala jsem se ho provokativně a nepatrně se na něm pohnula.
Pustil mé ruce, jako by se o ně spálil. Vzápětí se pode mnou posadil a pevně mě chytil za boky. Přidržel mě na místě a v jeho pohledu se objevilo němé varování. Byla to jasná známka toho, že i jeho sebeovládání mělo své hranice.
"Copak, soudruhu?" pousmála jsem se vítězně a přejela prstem po jedné linii jeho břišních svalů, které se mu rýsovaly pod tričkem. "Vzdáváš se?"
Potichu zavrčel. "Rozo!" V jeho hlase znělo čisté varování.
Věděla jsem, že mě chce. Cítila jsem to. Topila jsem se v jeho tmavých očích, zatímco jsem přiložila své ruce na ty jeho. Jeho stisk nepatrně povolil, dostatečně na to, abych znovu pohnula pánví. Sledovala jsem, jak se Dimitrij rozhodl a během vteřiny ze mě jeho ruce stáhly tričko. Chytil mě pevně těsně pod spodním lemem podprsenky a povalil mě na záda dřív, než jsem měla šanci protestovat.
"Hej!" zaprotestovala jsem. Pokusila jsem se znovu přetočit, ale Dimitrij mi neumožňoval sebemenší pohyb. Byla jsem plně uvězněna pod jeho tělem, bez možnosti úniku.
V Dimitrijových očích zajiskřilo pobavení. "Nevím, kdo se tu vzdává," obdařil mě nebezpečným úsměvem.
"Já, ano. Ty," odvětila jsem prostě. Stáhla jsem mu tričko a odhodila ho stranou.
"Opravdu?" rozesmál se.
Rychle jsem mu podrazila ruku, kterou se podepíral. A pokusila se nás znovu přetočit, když mě v půlce pohybu strhl zpátky pod sebe a hladově mě políbil. Chtěla jsem ho odstrčit a tím dokázat, že mám lepší sebeovládání, než on. Ale pak mi přejel horkou dlaní po břiše a já se rozhodla, tento boj odložit.
Obtočila jsem kolem Dimitrije ruce. Sjel polibky svými polibky po krku až k mé pravé klíční kosti, čímž způsobil, že jsem mu zaryla nehty do ramene. Když sjel ještě níž, instinktivně jsem ho objala nohama a nechala se vytáhnout nahoru.
"Nemysli si, že si vyhrál," zavrčela jsem udýchaně, když jsem ucítila, že nahmatal zapínání mé podprsenky. "Já se nevzdám. Nikdy."
"To by mě ani nenapadlo," vydechl vážně a jemně mi přejel zuby čelisti.
Pohlédla jsem mu do očí. Byla v nich divokost, kterou skrýval před světem. Divokost, kterou dával najevo jen při boji a během sexu. Bylo to tak intenzivní, že jsem téměř přestala dýchat.
Jeho ruka se dotkla místa, na které dřív bývala jizva po dýce. Lissa možná dokázala vyléčit jizvu na mém těle, ale jizva v Dimitrijově duši přetrvala.
Dřív, než stačil cokoliv říct, umlčela jsem ho polibkem. Byl to ten druh polibku, který nepřipouštěl žádná slova. Zaryla jsem mu nehty do zad, když sjel rty zpět na můj krk a poté pokračoval polibky níž.
"Máš toho na sobě moc," zavrčela jsem, zatímco jsem se pokoušela rozepnout jeho opasek.
Netrvalo to déle, než pár minut a moje džíny skončily na zemi vedle těch Dimitrijových. A spolu se zbývajícím oblečením zmizely i zbývající zábrany, které nás držely od sebe.

Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím na něčem pevném a teplém. Nadskočila jsem, když mi došlo, že jsem ležela na někom živém. Překvapeně jsem se otočila a nevěřícně jsem zůstala hledět na spícího muže v mé posteli.
Arslan byl tak uvolněný a klidný, až mě to zaráželo. Nedokázala jsem spustit z jeho tváře pohled. Chvíli mi trvalo, než jsem si dokázala vzpomenout na to, co se stalo.
Téměř jsem ani nedokázala uvěřit, že jsem dokázala vytvořit takové množství ohně a zároveň jej kontrolovat. Připomínalo mi to malý zázrak. Stejně jako muž ležící v mé posteli.
Arslan natáhl ruku vedle sebe, jako by něco hledal. Vzápětí už seděl vedle mě a byl plně vzhůru. Připravený k boji.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho automaticky.
Očividně se uklidnil, protože nepatrně povolil svou kamennou masku. A vzápětí se jeho tělo znovu napnulo. "Omlouvám se," vyhrkl rychle a během vteřiny už stál na nohou vedle postele. "Porušil jsem vaši důvěru."
Musela jsem se držet, abych se nepousmála. Namísto toho jsem, ale pouze tázavě nadzvedla obočí. "A to přesně jak?" Sotva se mi dařilo skrýt pobavení v hlase.
"Je nepřípustné, že jsem si dov..." začal s naprostou vážností.
"Dovolil spát v mé posteli?" hádala jsem už neschopna skrýt své pobavení.
"Zasluhuji si smrt," sklopil pohled. "Mé chování je neomluvitelné."
Zvážněla jsem. Na jeho slovech nebylo už nic zábavného. Trochu nemotorně jsem se vymotala z přikrývek a postavila se. "Neudělal jsi nic, co by si zasluhovalo jakýkoliv trest," ujistila jsem ho.
"Slečno," pohlédl mi do očí. V jeho očích se mihla bolest. Bolest, kterou jsem poprvé spatřila před tím, než jsem ztratila vědomí.
"Prosím, nedělej to," vyhrkla jsem. "Inshallah! Zakazuji ti takto mluvit!"
"Gülbanu," vydechl překvapeně.
Bezmyšlenkovitě jsem mu dlaň položila na tvář. Na tolik jsem ho tím gestem zaskočila, že se ani nepohnul. "Na tomto světě neexistuje nic, co by si mi mohl udělat a zasloužil ses tím o smrt. Rozumíš? Nic!"
"Takhle nesmíte mluvit, má paní," pronesl s chladem v hlase. V jeho očích, ale zajiskřil nebezpečný oheň.
Jeho slova byla stejně účinná, jako dýka vražená přímo do mého srdce. "Můžu mluvit, jak uznám za vhodné. A teď jdi. Nasnídám se a připravím k tréninku. Sejdeme se později v hale strážců," poručila jsem mu a sebrala zbývající odhodlání k tomu, abych stáhla svou ruku z jeho tváře.
Poté, co jsem se nasnídala a za pomoci mladé služebné, kterou jsem považovala za svou přítelkyni, se převlékla do volných kalhot a temně rudě haleny. Přinesla mi ještě temně hnědý pás, který mě trochu nepohodlně stahoval v pase a kožené boty. Vlasy mi zapletla do složitého spletitého drdolu z několika copánků a upevnila mi ho zlatým hřebenem vykládaným rubíny. Poslala jsem ji pryč se vzkazem pro Arslana a zamířila mezitím sama do haly. Byla to velice prostorná místnost se stěnami ze syrového kamene, ze kterého byly i stěny chodeb. Žádné zdobení ani nábytek, s výjimkou dřevěných stojanů se zbraněmi a pár koberci.
"Ty koberce tu nebývaly," konstatovala jsem, když jsem za sebou zaslechla pohyb.
"Kámen není, tak měkký jako půda v lese," oznámil mi Arslan klidně.
"Nejsem žádná křehká růže," zavřela jsem podrážděná jeho slovy.
"Toho jsem si vědom, ale váš otec by zajisté žádal vysvětlení, kdybyste měla ještě více modřin a škrábanců, než máte teď," poznamenal.
Spokojená s jeho vysvětlením jsem přešla k jednomu ze stojanů a pohlédla na zbraně. "S čím začneme?" zeptala jsem se.
"S tímhle," odvětil prostě a hodil po mně tyč.
Chytila jsem ji a nesouhlasně si ji prohlédla. Byla to obyčejná tyč z pevného dřeva. "To nemyslíš vážně."
Zaútočil. Jediným úderem mi podrazil nohy a já se ocitla zády nalepená k tvrdé zemi. Koberec povrchu stejně moc na pohodlí nepřidal.
"Znovu," poručil mi a dal mi prostor, abych mohla vstát.
"Za tohle zaplatíš," zavrčela jsem a vyškrábala se na nohy.
K mému vlastnímu překvapení mu zacukaly koutky. "Opravdu?" zeptal se mě s neskrývaným pobavením v hlase.
Zaútočila jsem na něj a odrazila jeho první výpad, když jsem se ocitla obličejem znovu přitisknutým ke koberci.
"Zkoušel si někdy bojovat v korzetu?" procedila jsem skrz zuby. Otočila jsem se a chytila se za pas.
"Ne. Stejně jako vy, slečno," odvětil klidně. V jeho očích, ale byl stále náznak pobavení.
"Tohle je, ale téměř to samé," ukázala jsem na černý pás, který mě svíral jako svěrací kazajka.
"Věřte mi, že ani zdaleka to není to samé," vydechl klidně. "Znovu."
Tentokrát jsem nezaútočila ihned, ale pár vteřin jsem vyčkávala, dokud neudělal první krok. Vyhnula jsem se jeho výpadu a zasáhla ho koncem tyče do břicha. Pak jsem se znovu ocitla na zemi.
"Zdá se, že máš s korzety až příliš zkušeností," zavrčela jsem. Srdce mi bylo vzteky o závod.
"Znepokojuje vás to?" zeptal se mě překvapeně.
Vztekle jsem po něm znovu vystartovala, aniž bych si cokoliv promyslela. Nemělo mě překvapit, že tak rychle zareagoval, ale i přesto jsem byla vyvedená z míry, Mashallah, ocitla jsem se uvězněná pod jeho tělem na chladném kameni.
Vzdorovitě jsem vystrčila bradu a pohlédla mu přímo do očí. "A co když ano?"
Překvapeně zamrkal. "Gülbanu," vydechl varovně.
Ale už bylo příliš pozdě, protože jsem učinila rozhodnutí za nás oba. Ještě, než mu došlo, co jsem chtěla udělat, naklonila jsem se k němu blíž a přitiskla své rty k těm jeho. Byl to můj první polibek, ale i přesto jsem přesně věděla, co dělat.
Arslanovo tělo se nejprve napjalo, ale během pár vteřin se znovu rezignovaně uvolnil. A v ten moment se jeho rty začaly pohybovat proti těm mým. Zcela přirozeně jsem mu přenechala kontrolu a obtočila mu ruce kolem krku. Srdce mi zběsile bušilo. Ve rtech i v místech, kde se naše kůže třela mi pulzovala horká krev. A pak všechna ta smyslnost doprovázena elektrickými výboji zmizela. A Arslan mě rychle, ale zároveň něžně odstrčil. Postavil se.
"Co se děje?" nechápala jsem.
Zíral na mě tupým výrazem, jako by právě spáchal, ten nejvyšší zločin a v tu chvíli mi to došlo.
"Omlouvám se," vydechl upřímně. "Nikdy jsem si neměl dovolit..."
"Ne!" skočila jsem mu do řeči a vyškrábala se na nohy. Překonala jsem vzdálenost mezi námi, postavila se na špičky, a než se stačil vzpamatovat, vtiskla jsem mu rychlý, ale zároveň i vášnivý polibek. "Prosím, ne..." vydechla jsem a odtáhla se. Stála jsem přímo před ním, ale netroufala jsem si, se ho znovu dotknout. "Nedělej to."
V jeho očích se zablesklo, cosi co jsem nikdy dřív u něj neviděla. "Gülbanu," povzdechl. Zoufalost v jeho hlase mě zaskočila. "Oba víme, že k něčemu takovému už nikdy znovu nesmí dojít."
"To tvrdíš, ty," odsekla jsem paličatě. Prudce jsem vzala jeho ruku a přitiskla si ji do míst, kde mi bylo srdce. "Cítíš to? Já vím, co chci. A vím, že je to tak správné."
"Tvé srdce není hodno strážce," odvětil vážně.
"Mé srdce, samo rozhodne, koho je hodno," opravila jsem ho. "Už se rozhodlo dávno."
Neschopen slova mi hleděl do očí.
"Vím, že opětuješ mé city. Jen netuším, proč tolik vzdoruješ! U Alláha, přeci jen jsem Omarah!" vyhrkla jsem zoufale. "Můj otec se sám zamiloval do dhampýrky!"
Chtěla jsem se k němu otočit zády, abych získala čas promyslet si svá další slova, když mě chytil za zápěstí a prudce si mě přitáhl k sobě. A... Jeho rty vyhledaly ty moje.
V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mě obklopily plameny. Žhavé a smyslné. Měla jsem pocit, jako by se mé srdce rozletělo na milion kousků a bylo znovu zaceleno v jediný okamžik. Arslanova ruka na mých zádech mě tiskla k němu, co nejvíc to bylo možné, zatímco jeho druhá ruka mi spočinula na krku. Jeho rty se dožadovaly mých, a čím déle to trvalo, tím neodbytnější byly. Měla jsem pocit, jako by jeho rty byly vodou, po které jsem prahla celé měsíce. Celé roky.
"Gülbanu," zamumlal mezi polibky.
Teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila, že nemohl popadnout dech, tak jako já. Jeho srdce bylo stejně zběsile a jeho oči byly plné neskrývané touhy, když se ode mě odtáhl. Jeho ruce mě, stále pevně svíraly, jako by se obával, že se rozplynu.
Chytila jsem se jeho paže, abych neztratila rovnováhu a zpříma mu pohlédla do očí.
"Musíme přestat," vydechl nepřesvědčivě.
"Proč?" nechápala jsem. "Pro-"
"Toto je zakázáno. Je to hřích proti Alláhovi," vysvětlil a jemně kývl mým směrem.
Cítila jsem, jak jsem ztuhla. Měl pravdu. Nemanželské spočinutí bylo nemyslitelné. Byl to jeden z pěti hlavních zákazů. Víc už říkat nemusel. Chápala jsem.
"Tolik si přeji, aby to nebylo v rozporu se svatým písmem," zavrčela jsem frustrovaně.
Ucítila jsem, jak mi vtiskl jemný polibek na čelo. "Na to si budeš muset počkat," pousmál se.
"To znamená..." nadechla jsem se ohromeně.
"To znamená, že pokud tvůj otec svolí, pak tě pojmu za svou manželku,Inshalláh," přikývl s mírným úsměvem.
Ohromeně jsem na něj zůstala neskrývaně zírat. Usmála jsem se, když jsem ztuhla na místě. "Počkat!" vyhrkla jsem. "Když otec svolí?" pousmála jsem se vyzívavě. "A co když nesvolím já?"
Zničehonic mě znovu pevně stiskl a prudce mě zaklonil. Jeho tvář se ocitla jen kousek od té mé. "Pak budu rád za to, že ke sňatku v této zemi není nutný souhlas nevěsty," zazubil se na mě.
Praštila jsem ho do prsou a donutila ho tak, aby mě znovu postavil na nohy. "Rychle si zapomněl, na své nižší postavení," zavtipkovala jsem. "Uvědomuješ si, jak dlouho budeme muset čekat?" zvážněla jsem.
"Ne, více, než jsme čekali doposud," odvětil klidně. "Tradice říká, že by se mělo počkat, do příštího léta, ale tvůj otec odkládal tvůj sňatek už příliš dlouho. Nepřekvapilo by mne, kdyby se rozhodl provdat tě dřív."
"Nechci čekat," namítla jsem odhodlaně.
Dotkl se dlaní mé tváře. "Věříš mi?" zeptal se mě klidným hlasem.
Pohlédla jsem mu do očí. "Vždy jsem ti věřila."
Přitiskl své rty k mému čelu. "Teď běž. Zítra se tvůj otec vrátí. Neměla by si zaspat jeho příchod."

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kumibo kumibo | 19. ledna 2015 v 5:09 | Reagovat

Skvělá kapitola :-) moc se těším na další :-) moc prosím ať je co nejdřív :-)

2 esme esme | E-mail | 19. ledna 2015 v 7:52 | Reagovat

neskutočne a skele dufam že pokračovanie bude čo naskor už teraz som nedočkava cely ten príbeh sa mi neskutočne pači

3 Seei Seei | 19. ledna 2015 v 8:13 | Reagovat

Ach, svatý Adrian... :D

4 Eli Eli | 19. ledna 2015 v 14:42 | Reagovat

užasná kapitola :-) už se nemůžu dočkat :-)

zlatý Adrian :-) taky musí myslet úplně na všechno :-)

Miluju ty historické scény, jsou naprosto skvělé a doufám, že další kapitola bude co možná nejdřív

5 Domčííí Domčííí | 19. ledna 2015 v 17:33 | Reagovat

Wow, wow, wow. To je krásná kapitolka :) Adrian by si zasloužil pořádnou pochvalu :D a honem další, prosím :3

6 petra petra | 19. ledna 2015 v 17:35 | Reagovat

Výborná kapitola už sa teším na pokračovanie! :D

7 Mangy Mangy | 19. ledna 2015 v 20:31 | Reagovat

Adrian musel zaválet, jak jinak :D:D Skvělá kapča, nemůžu se dočkat další jak Rose,tak Sydney... Noo, i Dimitrij.:D

8 Seei Seei | 20. ledna 2015 v 9:34 | Reagovat

Adri, nemas vek X v pdf?:)

9 supercrazy7 supercrazy7 | Web | 20. ledna 2015 v 10:18 | Reagovat

Wauuu, nádheraa :-) Už moc se těším na pokračování :-)

10 Nicole <3 Nicole <3 | 20. ledna 2015 v 18:36 | Reagovat

Super :D

11 EL EL | 21. ledna 2015 v 0:31 | Reagovat

paráda... už se těším na pokračování... jinak se ti to moc povedlo chudák Dimitrij a Rose... :-D

12 nes nes | 21. ledna 2015 v 0:34 | Reagovat

Opět skvělá kapitola už se těšim na další.

13 tessinkka tessinkka | 24. ledna 2015 v 16:16 | Reagovat

super.Vzzpomínky jsou fajn, alee zkus dávat víc skutečnosti :-)

14 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 24. ledna 2015 v 18:19 | Reagovat

[13]: Nemůžu :D Ta minulost je klíčová pro dějovou přítomnost.

15 Romitrij Romitrij | 30. ledna 2015 v 10:25 | Reagovat

Super!Jen Adrian je shcopnej sehnat nemozny.Uz se tesim na dalsi kapitolku. :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

16 Jackie Jackie | 3. února 2015 v 11:24 | Reagovat

[14]: Po ukončení Plameňov Voidu bude ešte pokračovanie?

17 Kitanek Kitanek | 20. března 2015 v 12:09 | Reagovat

No ...je skvělé jak se prolínají dva příběhy.... A pěkně žhavé chvilky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama