21. kapitola - Mezi dvěma světy

26. ledna 2015 v 7:15 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

21. kapitola - Mezi dvěma světy
Večeře byla pro mě menší noční můrou. Zpočátku to vypadalo spíš jako ticho před bouří. Děsily mě intenzivní změny aury, které Adrian zpozoroval u Rose. Stejně jako mě děsila její babička i prababička. I když Gülcan Omarah se alespoň snažila působit přátelsky, něco na ní Adriana zneklidňovalo.
Ještě před večeří by mě, ale nikdy nenapadlo, že by mohla večeře tolik vygradovat. Byla jsem šokována tajemstvími rodiny Mazurů stejně, jako Adrian. A to i přesto, že některá fakta jsem, znala již nějakou dobu. Takže ve skutečnosti jsem téměř nic nesnědla, za což jsem si vysloužila Adrianův nesouhlasný pohled.
Po večeři jsem opustila jídelnu, tak rychle, jak jen to bylo možné. Chtěla jsem si odpočinout dál od všech vampýrů v domě, a tak jsem si zalezla s knihou na pohovku ve svém pokoji a v klidu si četla. Když se o něco později ozvalo zaklepání, měla jsem podezření, že šlo o Adriana, ale skrze pouto jsem ho necítila.
Byla to Rose. Přišla se optat na mé pouto. Byla jsem jí vděčná za její starost, ale na druhou stranu jsem to s ní nechtěla příliš rozebírat. Bylo těžké jí lhát. Rose měla dar vidět a vnímat vše kolem sebe. A to celou věc jen komplikovalo, protože bylo velice obtížné skrývat mé city k Adrianovi.
"Myslíš, že by si mohla pomoci pro Adriana sehnat nějaké čtvrtky a úhly na kreslení?" zeptala jsem se najednou. "Když se věnuje umění, cítí se mnohem lépe. Mám pocit, že mu tvorba pomáhá do jisté míry filtrovat a usměrnit své emoce. Vím, že má radši malbu, ale pro tento účel by mu měla postačit i kresba."
"Stále se věnuje kreslení?" podivila se Rose.
"Opravdu má talent," uznala jsem. "Myslím, že kdyby víc času věnoval malování, mohl by se tím jednou živit." Zaváhala jsem. "Vlastně je to jedna z mála činností, při kterých je šťastný."
"Někdy zapomínám, že i Adrian mívá své světlé chvilky," obdařila mě úsměvem. "Vem si například sebe. Stará se o tebe. A snaží se vyhýbat všemu, co je ti nepříjemné. Myslím, že tě tím nevědomky vpustil, do úzkého kruhu přátel Adriana Ivaškova," zasmála se.
Ztuhla jsem. Nejen do úzkého kruhu přátel, ale i do svého srdce, pomyslela jsem si.
"Ne vždycky se snaží," vydechla jsem najednou, aniž bych kontrolovala svá slova. "Někdy dělá spíš vše pro to, aby mě vytočil."
"Jen tě provokuje," pousmála se Rose. "Mám spočítat, jak často dohání k šílenství mě nebo Lissu?" zeptala se. Posadila se vedle mě na pohovku a obdařila mě upřímným povzbudivým úsměvem.
Oplatila jsem jí nejistě úsměv a upřímně vydechla: "Nevím, co bych dělala bez tvojí pomoci."
"Zabila ho?" hádala na oko vážně.
Neubránila jsem se smíchu a uvolnila se. Bylo příjemné mít přítelkyni, s kterou jsem se mohla zasmát. "Nejspíš bych ho otrávila, nějakou z látek v mém kufříku," zavtipkovala jsem.
"Nejsme, ale tak hrozní, ne?" nadhodila. "Myslím tím... Když jsem tě poznala, tvářila ses, jako by neexistovalo nic horšího, než jen pouhých pár minut s námi v jedné místnosti. Arthur mi řekl, že o výcviku Alchymistů se toho sice moc neví. Ale že i přes spolupráci se nás bojí a nemají nás zrovna v lásce. Sama jsem si myslela, že na mě vytáhneš dřevěný kříž a svěcenou vodu, když si nás vezla do Baji. Ale teď mi připadá..."
"Že občas zapomínám na to, že nejste jako já?" doplnila jsem ji. Zaváhala jsem. "Je to tak," vydechla jsem odhodlaně. "Poté, co moje tetování zmizelo... Já... Něco je jinak. Nejdřív jsem si myslela, že na mě Adrian použil nátlak, ale teď vím, že by mi to pouto ukázalo. Nevím. Možná je to tím, že když už jsme se seznámili, tak jsem viděla ve vás něco lidského. Možná bylo se mnou něco špatně už od začátku. A já udělala chybu, když jsem to nenahlásila, ale... Nechápu to!" Vyhrkla jsem a postavila se. Cítila jsem, jak se mi do krve nahrnul adrenalin. "Celý život mi tvrdili, že jsou všichni vampýři špatní a mám se, co nejvíc snažit si je držet od těla. Od dětství mi přednášeli o tom, že nejsou jako já a nikdy nebudou. Učili mě, že magie je nepřirozená a špatná. Vždycky jsem je poslouchala a ani jednou nezapochybovala o své loajalitě, ale teď jsem tady. Stojím tady, a to i přes vlastní smrt. Můj život teď sdílím s vampýry a s jedním mám dokonce psychické pouto, které způsobila magie!" Téměř jsem křičela. Nevěděla jsem proč, ale najednou jsem nedokázala svá slova zastavit. "Nevím, čemu věřit! Já opravdu nevím!" vydechla jsem zoufale.
"Je na tobě, čemu se rozhodneš věřit," snažila se mě Rose podpořit. "Myslím, že to pouto ti ukázalo jednu věc, kterou už popřít nemůžeš. Možná mám nepatrně jinou DNA, ale naše smýšlení i pocity jsou stejné." Povzbudivě mi sevřela ruku "Nejsme bezcitní démoni."
Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem se probudila v Adrianově náručí a nevěřícně zavrtěla hlavou. "V tom máš pravdu." Potichu jsem se zasmála.
Téma rozhovoru se stočilo k Alchymistům. Bylo to poprvé, kdy jsem mluvila o Alchymistech úplně otevřeně s někým, kdo nebyl Adrian Ivaškov. Poprvé, kdy jsem se rozhodla Rose věřit. Ne, jako dhampýrce, která také sdílela s někým psychické pouto. Ale jako přítelkyni, které jsem důvěřovala. Bylo překvapující, jak moc pro mě její slova znamenala, když se mě pokoušela pochopit a podpořit. Stejně jako to, jak moc pro mě znamenala její nabídka, že bych s nimi mohla zůstat. S ní, princeznou Dragomirovou, lordem Ozerou, Belikovem a Adrianem. S celou jejich partou. Mojí partou.
"Rose?" zastavila jsem ji, když už měla namířeno ke dveřím. "Jak zvládáš city patřící Lisse? Jak poznáš, které emoce patří tobě, a které jsou její?"
Otočila se zpátky na mě. "To co cítíš ty, pochází pouze od tebe," vysvětlila. "Jak to vysvětlit." Na chvíli se odmlčela. "Když je Lissa s Christianem, není to tak, že bych ho taky milovala, jako ho miluje ona. Takhle pouto nefunguje. Cítím její lásku k němu, ale mě to neovlivňuje. Jen jsem šťastná z toho, že ona je šťastná. Stejně, jako cítím bolest spolu s ní, když trpí."
"Takže nic ke Christianovi necítíš?" zeptala jsem se nejistě
"Ne," zavrtěla hlavou. "Je to jen kamarád, jako Eddie nebo Mason. Nic jiného v něm nevidím. Jen přítele své nejlepší kamarádky. Vlastně jako důkaz ti může posloužit i to, že jsem ho ze začátku, tak trochu nesnášela," zatvářila se pobaveně. "Docela mi trvalo, než jsem ho začala akceptovat. Takže se nemusíš bát, že když se Adrian zamiluje, tak se z tebe stane lesba," ujišťovala mě.
Stejně jako se nemůžu zamilovat sama do sebe, pomyslela jsem si. "To se mi ulevilo," vydechla jsem přiškrceně.
"Uvidíme se ráno." Rose se zatvářila pobaveně a s těmi slovy odešla.
Sotva se dveře zabouchly, ucítila jsem pouto. Trvalo to asi tři minuty, než se ozvalo tiché zaklepání a ve dveřích se bez mého pozvání objevil Adrian s pobavením vepsaným ve tváři.
"Prý byla řeč o mé ctěné maličkosti," nadhodil namísto pozdravu a plácnul sebou do mé postele.
Zamračila jsem se na něj a nesouhlasně založila ruce. "Nepřipadá ti to, že už to přeháníš?"
Překvapeně zamrkal a posadil se. Obdařil mě nechápavým pohledem. "Co přesně máš na mysli, Scarlet?"
Probodla jsem ho pohledem, ale nic jsem neřekla. Nebylo třeba.
Adrian se neochotně vyškrábal na nohy, ale neomluvil se. Ani se nebránil. "Zvu tě k sobě na druhou večeři," oznámil mi až s překvapivou vážností. Nadechla jsem se k odmítnutí. "To není otázka."
"Nemám hlad. Už jsem jedla u večeře," protestovala jsem.
"Ne, nejedla," opravil mě. "Viděl jsem tě, Sageová. Nejedla si už téměř tři dny. Měla jsi jen pár soust zeleniny a kafe, nic jiného. Nebudu čekat, až zkolabuješ."
Zaváhala jsem. Byla pravda, že jsem za uplynulých čtyřiadvacet hodin se nedokázala donutit, něco sníst, ale v uplynulých dnech jsem jedla normálně.
Adrian otevřel dveře, které dělily naše pokoje. "Až po tobě," obdařil mě až překvapivě nekompromisním pohledem.
S povzdechem jsem vstoupila do jeho pokoje. Adrianův pokoj byl věrnou kopií toho mého s tím rozdílem, že indigovou barvu vystřídala smaragdově zelená. Na konferenčním stolku vedle pohovky byla vyskládána spousta misek naplněných nejrůznějšími pokrmy. Usadila jsem se na pohovce a rezignovaně pohlédla na jídlo před sebou.
Adrian se usadil vedle mě a podal mi talíř, na který sám nandal nějaký salát, maso a rýži. "Všechno, co je na stole, jíš. Takže nechci slyšet žádné protesty," oznámil mi vážně.
"Umím si vybrat jídlo i sama," pronesla jsem suše. I přes můj nesouhlas jsem, ale talíř přijala.
"Sama jsi řekla, že pouto ovlivňuje životy nám oběma," konstatoval prostě. "Vzdal jsem se cigaret i alkoholu. Jediné, co chci na oplátku je, aby ses ty zdravěji stravovala."
Překvapeně jsem zamrkala. "Já jím zdravě," namítla jsem.
"Ale jíš málo. Jsi člověk, Sageová. A už nemáš v krvi Morojskou krev, která by tě dělala odolnou vůči lidským chorobám. Sama rozumíš těmhle věcem líp, než já. Ale i já vím, že pokud lidé nejí, tak mají oslabenou imunitu," pronesl vážně.
Měl pravdu. Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, Adrian si plně uvědomoval něco, co jsem stále přehlížela. Už jsem nebyla Alchymistka. Neměla jsem už v sobě krev Morojů, která by udržovala mé zdraví a posilovala můj imunitní systém. Najednou jsem si připadala jako obyčejný a slabý člověk. Poté, co jsem se přidala k Alchymistům, mě nikdy nenapadlo, že bych mohla jednoho dne být znovu stejně zranitelná vůči nemocem, jako předtím. Adrian měl pravdu. Alchymisté tolik toužili po tom, aby se vyrovnaly Morojům ve všech směrech, že se omezovali i v jídlu, jen aby se alespoň přiblížili k jejich útlým postavám. Ostatně díky krvi Morojů obsažené v tetování byly Alchymisté odolnější, než běžní lidé, takže na ně přehnané diety neměly takový dopad. Ale já už své tetování neměla.
Natáhla jsem se pro misku a nandala si na ni další rýži s masem. Snědla jsem dvě sousta a pohlédla na Adrian, který si začal nandávat porci pro sebe. "Děkuji," vydechla jsem.
Adrian na mě nechápavě pohlédl. "Za co?"
"Za všechno," odvětila jsem prostě. Pokrčila jsem rameny a snědla další sousto. A pak jsem dodala: "Za všechno, co pro mě děláš."
"Nedělám nic, co bych sám nechtěl," odvětil klidně a podal mi talířek s baklavou, když jsem odložila již prázdnou misku od rýže. "Baklava s vlašskými ořechy?"
Překvapeně jsem přijala talíř. Nevěděla jsem, jak zjistil, že to byla má oblíbená. Nikdy jsem se o tom nezmínila, ale i přesto to věděl. "Jak dlouho tu zůstaneme?" zeptala jsem se.
"Dokud to všechno nesníš," zazubil se na mě.
I proti své vůli jsem se pousmála. "Myslela jsem v Turecku," upřesnila jsem svůj dotaz.
"Aha... No hádám, že do té doby, než Liss s Rose najdou to, co hledaj," pokrčil rameny. "Chybí ti královský dvůr?" zeptal se mě překvapeně.
"Spíš lituju chudáka Smaragda," zalhala jsem. I když to byla pouze poloviční lež. Opravdu mi bylo líto kocoura, který sám zůstal v domě Ivaškovů u královského dvora.
"Máma s tátou, jsou dočasně u dvora zpátky, než se vrátíme. Máma ho sice nesnáší, ale nikdy by si nedovolila nechat ho pojít hlady. Ví, že mi na tom chlupáčovi záleží. Navíc se vsadím, že by jí teta Tatiana dala, co proto. Má Smaragda velice ráda. Dokonce mu jedny Vánoce koupila zlatý obojek se smaragdy," pronesl pobaveně.
Snažila jsem se představit si královnu, jak si láskyplně hraje s kocourem. Ale má představivost selhala ve chvíli, kdy jsem si chtěla představit královnu s úsměvem. Setkala jsem se s královnou Morojů pouze jednou. A rozhodně mi nepřipadala, jako někdo s oblibou ve zvířatech.
"Nevěříš mi?" hádal Adrian a v jeho očích zajiskřilo.
"Věřím ti," vydechla jsem vážně. A položila na stůl svůj prázdný talíř.
Adrian se zatvářil na zlomek vteřiny překvapeně. Ale vzápětí znovu změnil téma. "Něco pro tebe mám," zazubil se a přešel ke skříni. Vytáhl z ní velkou černou krabici s rudou mašlí. Vrátil se na pohovku a podal mi balík. V jeho očích zajiskřilo.
Nejistě jsem krabici přijala. Byla překvapivě těžká. "Co je to?" zeptala jsem se podezíravě.
"Žádný strach, Sageová," obdařil mě jedním z jeho pokřivených úsměvů. "Šaty to nejsou."
Nejistě jsem rozvázala mašli a odklopila víko. Uprostřed krabice vystlané rudým saténem byly dvě knihy vázané v černé kůži. Nechápavě jsem vzhlédla k Adrianovi.
Adrian měl ve tváři vítězoslavný výraz. "Jen se podívej," pobídl mě. V jeho hlase byl náznak netrpělivosti, i když jen nepatrný.
Otevřela jsem první knihu a znovu střelila pohledem k Adrianovi, když jsem spatřila nápis v italštině. Rychle jsem vrátila pohled ke knize a začala v ní opatrně listovat.
"To je..." vydechla jsem nevěřícně, když jsem přejížděla očima po nákresech budov.
"Sice nejsem expert na Antickou architekturu, ale o těhlech knihách jsem slyšel na vysoké od profesorky, která přednášela o dějinách umění. Byla to expertka na Antické období. Nedávno jsem si vzpomněl, že kdysi na jedné hodině mluvila o těch knihách a..."
Opatrně jsem odložila krabici vedle sebe a objala ho. "Děkuji," vydechla jsem a ucítila v očích slzy. Ty knihy byly vzácné a věděla jsem, že ho musely stát celé mění. Byly to knihy obsahující přesně ručně přerýsované plány antických staveb s přesnými propočty, které zahrnovaly vše, včetně dekorativních prvků.
Ten dárek byl, ale i důkazem něčeho jiného. Byl důkazem toho, že se někdo zajímal o mé zájmy. Že někdo skutečně naslouchal tomu, po čem jsem toužila a chtěl mi to dopřát. Znamenalo to, že si mě Adrian vážil, a i přesto, že jsem s ním sdílela pouto, bylo pro mě překvapující, že pro mě udělal, tak velké gesto. Věděla jsem, že ho to nestálo jen menší mění, ale i spoustu času, protože podobné věci se nedaly sehnat snadno.
"Kdybych věděl, že mě kvůli těm knížkám obejmeš, tak bych ti jich sehnal tisíce," zavtipkoval, když jsem se od něj odtáhla.
"Opravdu děkuji," vydechla jsem a nevěřícně si knihy začala prohlížet. Nemohla jsem uvěřit, že byly skutečné.
"Klid, Scarlet," zasmál se. "Jsou to jen knihy."
Hodila jsem po něm káravý pohled. "Jak to můžeš říct? Uvědomuješ si vůbec, jak vzácné exempláře to jsou?" vyjekla jsem nevěřícně.
"Jo, ale to nic nemění na tom, že nejsou živé," namítl.
"Neposlouchejte ho, je to nevzdělanec," pronesla jsem směrem ke knihám a potlačila úsměv.
"Mám ti připomínat, že nebýt toho nevzdělance, tak bys s nimi, teď tak roztomile nemluvila?" poznamenal Adrian dotčeně.
Odložila jsem stranou krabici i s knihami. "Jsem za ně vděčná, Adriane," zvážněla jsem. "Vím, že musely stát příliš a..."
"Nechci to zpátky," zarazil mě. "Je to dárek. Myslel jsem, že když tu teď nejspíš budeme nějaký čas tvrdnout, tak by si ráda dělala něco smysluplného. Tak jsem ti zařídil studijní materiál, aby ses aspoň na pár následujících dnů nenudila," zazubil se.
Nepřišlo mi správné, že za mě utrácel, ale nakonec jsem se rozhodla víc neprotestovat. Věděla jsem, že bych ho s nejvyšší pravděpodobnosti nepřesvědčila, aby mě nechal mu ty knihy časem splatit.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 26. ledna 2015 v 22:40 | Reagovat

Opět skvělá kapitola už se těšim na další.

2 Seei Seei | 27. ledna 2015 v 10:32 | Reagovat

Bozi :3

3 Gabbi Gabbi | 27. ledna 2015 v 17:39 | Reagovat

Líbí se mi že už od něj tak nezdrhá :D těším se na další kapitolu

4 Mangy Mangy | 30. ledna 2015 v 8:21 | Reagovat

Kéžby mu Sydney za ty knihy dala aspoň pusu! :( :D

5 Arlenesmike Arlenesmike | E-mail | Sobota v 0:27 | Reagovat

Revolutional update of SEO/SMM software "XRumer 16.0 + XEvil":
captchas solution of Google, Facebook, Bing, Hotmail, SolveMedia, Yandex,
and more than 8400 another subtypes of captcha,
with highest precision (80..100%) and highest speed (100 img per second).
You can connect XEvil 3.0 to all most popular SEO/SMM programms: XRumer, GSA SER, ZennoPoster, Srapebox, Senuke, and more than 100 of other software.

Interested? You can find a lot of impessive videos about XEvil in YouTube.
Good luck!

XRumer20170721

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama