20. kapitola - Porozumění

10. ledna 2015 v 23:09 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

20. kapitola - Porozumění
Seděla jsem na pokoji, do kterého mě zavedla mladá Morojka jménem Mira. Nemohlo jí být víc, jak třicet. Měla světle hnědé vlasy a nezapomenutelné zelené oči.
Pokoj byl velký, daleko větší, než pokoj, ve kterém jsem vyrůstala. Vše v něm bylo sladěno do odstínů indigové modři a stříbra. Nábytek byl z tmavě šedého téměř až černého dřeva a v pokoji nechyběly ani, pro dům typické, ornamenty. Velká okna lemovaly velké indigové závěsy se stříbrnými střapci, ke kterým byly přizpůsobeny i polštářky na černé pohovce. Celý pokoj ve mně vyvolával pocit, jako bych se ocitla uprostřed noční oblohy.
Nejistě jsem usrkla z čaje, který mi Mira donesla. Ať jsem se snažila jakkoliv nemohla jsem ze sebe setřást úzkost. Od chvíle, kdy jsem naposledy viděla známou tvář, uplynulo už půl hodiny. A Adriana jsem viděla naposledy před více než hodinou.
Jediné, co mi poskytovalo alespoň částeční útěchu, bylo pouto, díky kterému jsem mohla sledovat Adriana. Byl stále v obýváku a probíral s ostatními detaily, ohledně rozdělení pokojů. Zjistila jsem tak, že měl mít pokoj hned vedle mého, což mě uklidňovalo a znepokojovalo zároveň.
Mé myšlenky se znovu vrátily k Rose. Vzpomínala jsem si na její zmatený výraz, když zjistila, že ji její vlastní otec oklamal. I její tvář, když zjistila, že já o tom po celou dobu věděla. Cítila jsem silnou potřebu se omluvit. Litovala jsem, že jsem jí nevarovala stejně, jako jsem litovala, že jsem se hned neomluvila. Považovala mě za svou kamarádku, snažila se mi pomoci, abych se vyrovnala s poutem... A teď jsem měla pocit, že jsem ji zradila.
Ucítila jsem pouto. Adrian.
"Sageová?" ozvalo se zaklepání.
"Můžeš dál," křikla jsem napůl ještě stále nepřítomně.
Adrian vstoupil dveřmi, kterých jsem si dříve ani nevšimla. Překvapilo mě, když jsem skrze pouto zjistila, že se jednalo o spojující dveře mezi našimi pokoji.
Když mě uviděl, ucítila jsem prudký nárůst znepokojení. "Jsi v pořádku?" zajímal se.
"Jsem," zalhala jsem.
"Co se stalo?" zeptal se vážně.
Posunula jsem se na pohovce, aby se mohl posadit vedle mě a zaváhala. Měla jsem mu o všem povědět, nebo lhát? "Řešila se dědická práva Rose," vysvětlila jsem.
"A to je špatné?" nechápal.
"Lhala jsem," oznámila jsem mu suše.
Mlčel.
"Rose má příjmení svého otce," vysvětlila jsem. "Už několik měsíců. Její otec jí dal dokumenty ohledně změny rodného listu mezi výpisy z banky."
Jestli byl Adrian překvapen, nedal to nijak najevo. "A ty si lhala...?" pohlédl na mě nechápavě.
"Neřekla jsem jí to. Ptala se mě, jestli vím něco o její rodině a já jsem to popřela. Věděla jsem o majetku, který tato rodina vlastní. Stejně jako jsem věděla o změně v jejích papírech," přiznala jsem se.
"Ale neřekla si jí to, protože ti to starý pán zakázal," hádal.
"Ano, ale to mne neomlouvá," namítla jsem. "Jako její ka..."
"Sageová, nespáchala si žádný zločin. Pouze si jí zatajila některé informace. Rose ví, že ze starého pána máš z nějakýho nepochopitelnýho důvodu respekt. Nebude tě z ničeho obviňovat," uklidňoval mě.
"Ale..." nadechla jsem se.
"Chybovat je lidské," pousmál se. "Nelam si s tím hlavu, jen si uposlechla rozkaz. Z toho tě nikdo nemůže obviňovat."
"Ale..." zkusila jsem to znovu.
"Něco jsem ti zapomněl vrátit," změnil rychle téma.
Natáhl ke mně ruku a nechal mi do dlaní spadnout můj zlatý křížek.
Překvapeně jsem zůstala hledět na řetízek s přívěskem v mé dlani. Najednou jsem nedokázala pochopit, jak jsem na něj mohla zapomenout. Dala jsem ho Adrianovi pro štěstí, když šel s ostatními na pomoc Rose. Bylo jasné, že proč mi ho vracel. Ale i přesto se mě to dotklo.
Zatímco v jedné ruce jsem svírala křížek, druhou jsem vytáhla z kapsy medailon.
"Tohle bych asi měla vrátit já," podala jsem mu ho.
Zavrtěl hlavou. "Nech si ho."
"To nemůžu, je to tvoje," namítla jsem.
"Je po mojí babičce, dala mi ho teta Taťána," vysvětlil. "Vím, že ta lilie ti asi připomíná Alchymisty, ale byl bych rád, kdyby sis to nechala. Alespoň prozatím."
"Adriane, to nemůžu," vydechla jsem ohromeně. "Musí pro tebe hodně znamenat. Nemůžu si ho nechat."
Vzal mě za bradu a přinutil mě, tak zvednout pohled. Naše pohledy se střetly.
"Ty pro mě znamenáš víc," pronesl vážně.
Zadržela jsem dech. Nebyla jsem si jistá tím, jestli jsem mu měla odporovat nebo říct něco milého, a tak jsem radši neřekla nic.
Adrian vzal do rukou medailon a naklonil se ke mně o něco blíž. Ucítila jsem na zlomek vteřiny éter. Opatrně mi odhrnul vlasy a rozepnul řetízek. Tázavě mi pohlédl do očí.
Nepatrně jsem přikývla a nechala ho, aby mi medailon zapnul. Necítila jsem z něj žádný éter, ne jako předtím.
"Už je to jen medailon," potvrdil mi, jako by mi četl myšlenky.
"Ten křížek si nech," řekla jsem a vrátila mu ho. "Nepotřebuji ho, když teď nosím tohle."
Zatvářil se překvapeně. "Dobře."
Odtáhla jsem se a postavila se. Přešla jsem k obrovskému oknu, které bylo zakryto bílou jemnou záclonou, kterou lemovaly dva těžké závěsy.
"Už si viděl Rose?" nadhodila jsem.
"Ne, ale to už určitě víš," odvětil klidně. Pohovka slabě zavrzala, ale nebyla jsem schopna říct, jestli to bylo kvůli tomu, že se postavil, nebo se jen posunul.
"Snažím se ti nenarušovat soukromí," oznámila jsem mu.
Uráželo mě, že si myslel, že ho neustále sleduji. Respektovala jsem jeho soukromí, nikdy jsem ho schválně nesledovala v koupelně, ani se nesnažila číst jeho hlubší myšlenky. Ano, byla jsem si vědoma, že jsem občas porušovala svá vlastní pravidla, Ale snažila jsem se pouto potlačovat, co nejvíc to bylo možné. I když v poslední době začalo být potlačování pouta pro mě stále obtížnější, protože mě Adrianovi myšlenky lákaly. Lehce se dalo zvyknout na to, že jsem mohla číst někomu v mysli, aniž bych musela položit otázku. Nic to, ale neměnilo na tom, že to bylo špatné a já se snažila tomu vyvarovat.
"Jestli to děláš kvůli mně, tak nemusíš," pronesl klidně.
Málem jsem leknutím uskočila, když jsem za sebou uslyšela jeho hlas. Přistoupil ještě blíž.
"Je to špatné. Nikdo by neměl umět číst cizí myšlenky. Není to správně," stála jsem si za svým názorem.
"Díky tomu, že mi vidíš do hlavy, teď Lissa, Rose, Jill, a dokonce i Christian jsou naživu. Nemyslím si tedy, že je to něco špatného. Nebýt toho pouta, nejspíš bychom všichni tam dole zemřeli."
"Mýlíš se. Kdybychom neměli pouto, šla bych s vámi. Nic by se nezměnilo," zavrtěla jsem hlavou.
"Pleteš se. Kdyby si šla s námi, nikdy bych se nedokázal soustředit na ostatní a neudržel maskování, protože..."
"To nemůžeš vědět. Pravděpodobně, bys to dokázal, tak jako teď. Kdyby nebylo pouta, tak bys ke mně nikdy necítil potřebu přehnaně mě ochraňovat," skočila jsem mu do řeči a otočila se.
"Kdybych neměl potřebu, tě ochránit za každou cenu už předtím, pak bys tu nebyla," opravil mě. "Ale to víš. Jen se znovu snažíš najít záminku, aby sis mě udržela od těla."
Měl pravdu. Věděla jsem to. Naše pohledy se setkaly.
Otočila jsem se zpět k oknu. "Máš pravdu," přiznala jsem stroze. Nemělo cenu lhát.
"Funguje to?" zeptal se mě vážně.
Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nefungovalo to. Bylo to čím dál těžší. A celá ta situace mě připadala příliš vyčerpávající, než abych se snažila zakrýt své pocity.
"Jestli chceš, abych odešel. Půjdu," navrhl.
"Nevím, co chci," zamumlala jsem. Hořkost v mém hlase mě zaskočila. Na chvíli jsem se odmlčela. Chtěla jsem, aby šel? "Zůstaň."
Ucítila jsem Adrianovo zaváhání. Udělal ke mně další tři kroky a jeho ruce mě zezadu přitáhly blíž k jeho tělu. Objal mě a dlaněmi přikryl mé ruce. Nebylo v tom nic erotického. Spíš něco úplně jiného. Důvěra. Důvěra a porozumění.
Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsme tam jen tak stály. Mohly to být vteřiny, minuty, ale i hodiny. Ani jsem si nevzpomínala na to, kdy naposledy jsem nebyla schopna určit časový interval.
Vždycky tu budu pro tebe, tu myšlenku ke mně Adrian nevyslal úmyslně. Ale i přesto jsem ji zaslechla. A z nějakého důvodu pro mě znamenala o to víc.

Když jsem se probudila, byla jsem stále v Adrianově náruči. Spal. A vypadal při tom tak spokojeně, že jsem ještě po pár následujících minut zůstala nehybně ležet vedle něj. Nemělo cenu snažit se vymanit z jeho sevření. Na to už bylo pozdě. Znal mě lépe, než kdokoliv jiný. Věděl, co jsem k němu cítila, stejně dobře, jako jsem to věděla já.
"Sageová?" zamumlal Adrian rozespale po několika minutách a tím mě vytrhl z mých myšlenek.
"Měli bychom se převléct. Brzy nás přijde někdo zavolat k večeři," nadhodila jsem automaticky.
Adrian si nahlas povzdechl. "Spalo se mi dobře, díky za optání. Jak pak ses vyspala ty?"
Zamračila jsem se. "Myslím to vážně, Adriane."
"Já vím," vydechl unaveně.
Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření, ale když Adrianovi došlo, co jsem chtěla udělat, jeho ruce se kolem mě omotaly o něco pevněji.
"Nemužeš aspoň chvíli zůstat v posteli, než začneš s přednesem, že tohle se už nikdy nebude opakovat? Víš, být s tebou v jedné posteli je jako výhra ve sportce," zavtipkoval.
Vyškubla jsem se z jeho sevření a probodla ho neústupným pohledem. "Mrzí mě, že ti kazím iluzi, ale vážně už se blíží čas večeře."
Adrian se neochotně posadil na posteli a sledoval, jak jsem přešla ke své skříni, do které jsem hned po té, co mi Macide ukázala pokoj naskládala obsah svého malého kufru s novými věcmi.
"Myslel jsem si, že šáhneš po těch nudných šatech," pronesl Adrian zklamaně, když jsem ze skříně vytáhla šedé pouzdrové šaty bez výstřihu.
"Pokud vím, vše v té skříni je tvoje práce," pronesla jsem suše.
"Jo, ale doufal jsem, že zrovna tyhle šaty necháš ležet ve skříni. Vzal jsem je jen kvůli tomu, že jsem tušil, že budeš muset se starým pánem řešit právnické záležitosti," vysvětlil znuděně. "Uvědomuješ si vůbec, že ti ještě není čtyřicet, že jo? Měla by si nosit víc barev. Prospívá ti to," pronesl vážně.
"Když si vezmu něco jiného, opustíš můj pokoj a necháš mě v klidu se převléknout?" vydechla jsem rezignovaně.
"Sice jsem doufal, že se budu moc dívat, ale jo. Vyber si něco jinýho a půjdu," zazubil se na mě.
Hodila jsem po něm šaty. "Odejdi. Hned!" Cítila jsem, jak mi přitom zacukaly koutky, ale k mému vlastnímu překvapení se mi podařilo zadusit smích, dřív než si toho Adrian stihl všimnout.
"Máš půl hodiny," s těmi slovy zmizel ve dveřích.
Pro sebe jsem se usmála a zavrtěla hlavou. Vytáhla jsem ze skříně indigově modrý top a černou skládanou sukni. Možná ta sukně byla o pár centimetrů kratší, než jsem byla zvyklá nosit, ale z dostupných věcí, vypadala nejvíc profesionálně. Převléknout se, nalíčit a učesat se mi zabralo něco kolem dvaceti minut. Ve zbytku času jsem schovala svůj kufřík se svou chemickou sadou a dala svůj laptop nabíjet. Ještě jsem vytáhla černé lodičky a obula se.
Když jsem vyšla z pokoje, automaticky se můj pohled stočil k Adrianovi, který se vedle mých dveří opíral o stěnu. Tvářil se znuděně. Měl na sobě tmavé džíny a obyčejnou košili, což na něm působilo velice neobvyklým dojmem.
Adrian zahvízdal a přejel po mně líným pohledem. "Wow... To čekání se vyplatilo."
Protočila jsem oči v sloup. "Jak taktně řečeno," poznamenala jsem kousavě.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Seei Seei | 11. ledna 2015 v 9:46 | Reagovat

parada! Dopisu koment a pujdu si to precist znovas :D

2 kumibo kumibo | 11. ledna 2015 v 11:32 | Reagovat

Super :-) moc se těším na další kapitollu :-) doufám že bude brzy :-)

3 nes nes | 11. ledna 2015 v 12:29 | Reagovat

Opět skvělá kapitola už se těšim na další.

4 Mangy Mangy | 11. ledna 2015 v 17:23 | Reagovat

Koneěčně nějaká scénka v posteli :D Za Sydneyino chování bych tě zabila :D ! Ale chápu, proč to tak bylo:D:)

5 Kitanek Kitanek | 11. ledna 2015 v 19:04 | Reagovat

Sydney to prostě nemá nikdy nikde jednoduché :)

6 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 21:34 | Reagovat

Hele bude to mít docela fajn :D Teda až vypadne s Adrianem předčasně z Turecka :D

7 Seei Seei | 12. ledna 2015 v 19:00 | Reagovat

[6]: Hele Adri, když už dáváš spoily, tak nám laskavě dodej hned kapitolu, protože TEĎ UŽ NEMŮŽU ČEKAT!!! :D

8 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 12. ledna 2015 v 21:49 | Reagovat

[7]: Když já to nemám ještě napsaný :D

9 Seei Seei | 13. ledna 2015 v 15:45 | Reagovat

[8]: to ani nerikej! :D do konce tydne? :O :D

10 esme esme | E-mail | 14. ledna 2015 v 11:34 | Reagovat

skvele pači sa m to ale budeš pokračovt al v pohlade rose plameny voidu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama