30. kapitola 2/2

13. prosince 2014 v 21:21 | Adria Morgan Night |  Plameny voidu (Void Flames)

30. kapitola 2/2
"Dnes máš opravdu velký hlad," konstatovala stará Morojka, když jsem do sebe cpala kousek baklavy za druhým, i přesto, že jsem snědla obří mísu plnou kuřecího masa v medové omáčce a pra zvláštní salát s granátovým jablkem a datlemi.
"Lokum není?" zeptala jsem se zklamaně.
"Faye, přines prosím nějaký lokum," požádala postarší dhampýrku. "A zavolej dovnitř Arslana."
"Proč?" nechápala jsem.
"Jak dlouho už znovu trénuješ. Měsíc?" hádala.
"Měsíc a dva týdny," přiznala jsem neochotně.
"Nastává zima, sice tu často nesněží, ale přesto tu mrzne. Navíc je velice nezodpovědné, abyste každou noc plýtvali zbytečným časem stráveným v sedle. Dřív nebo později si tvůj otec všimne, že prospíš celý náš den a začne se ptát, co děláš za světla," povzdechla si. "Můžete využívat opuštěnou halu, kde dříve cvičili strážci. Zařídím, aby vás nikdo neviděl."
Překvapeně jsem na ni zírala.
"Má paní," ozval se známý hlas za mnou.
"Od teď budete využívat k výuce bývalou halu strážců. Následující týden zůstane můj syn na cestách, takže bych byla ráda, kdybyste cvičili ve dne a ne v noci," oznámila mu.
Nedal znát překvapení a přikývl.
Babička Gülbanu si ho přeměřila pohledem. Zdálo se, že viděla víc, než dávala na sobě znát. "Můžeš jít," propustila ho. "Gülbanu," pohlédla na mě a skryla úsměv. Dveře se zavřely. "Stále ještě tvé srdce k tomu strážci plane ohněm?"
Sklopila jsem pohled. "Já..." zaváhala jsem.
"V naší rodině na tom, není nic špatného, dítě," pousmála se. "Už jednou jsem ti to říkala. Znáš příběh naší rodiny. Nic není nemožné. Ne, když jsi Omarah."
"Neopětuje mé city," zavrtěla jsem hlavou. "Už jednou jsem ti to říkala, babičko."
"Tenkrát jsem mlčela, protože si byla příliš mladá. Jeho srdce hoří stejně, jako to tvoje, růže moje," obdařila mě vědoucím pohledem.
"Viděla jsi to?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Vidím to každý den, již po celá léta. Stejně jako vidím záři, která tě obklopuje dnes. Láska bolí, dítě. Avšak po tomto druhu bolesti naše srdce prahnou. Když jsem poznala tvého dědečka, má matka byla proti našemu sňatku, avšak má prateta mi tehdy pomohla. Tvůj otec se sám zamiloval do strážkyně, pochopil by to."
"Má matka," na sucho jsem polkla. "Sotva jsem ji poznala."
"Fahriye zemřela, když si byla ještě příliš mladá. Sotva ses stavěla na nohy. Ale to nic nemění na tom, že tě milovala. Myslím, že si můj syn nikdy plně neodpustil to krveprolití. Myslí si, že byla jeho vina, že se tu noc objevili Strigojové u našich dveří," pronesla těžce.
"To proto nechce, abych se učila dovednostem strážců," konstatovala jsem. "Bojí se, že bych skončila jako ona?"
"Brala své povinnosti velice vážně. Nikdy si je nepřestávala plnit, ani když si vzala mého syna. Svou touhu po boji a ochraně těch, které miluješ, si zdědila po své matce, Gülbanu. To je strachem tvého otce. Bojí se, že jednoho dne za něj položíš vlastní život, tak jako to udělala tvá matka," vysvětlila.
"Jsem nedotknutelná, Strigojové mi nemohou ublížit," namítla jsem.
"Nemohou z tebe pít díky tvému prstenu, ale to neznamená, že ti nemůžou zlomit vaz," zamračila se na mě.
"Ovšem, paní Daye," zavrčela jsem.
Svíce na stole pod vlnou éteru zhasla. "Zapal ji."
Protočila jsem oči v sloup. Zadívala jsem se na svíci a nahmatala moc podobnou té, kterou sbírala Lissa, když využívala éter s tím rozdílem, že jsem jí čerpala z okolí a ne ze sebe. Svíce se zažahla.
"Rose!" uslyšela jsem křik.
Vše kolem mě se zvlnilo a následně otřáslo. A najednou jsem stála uprostřed tmy.
"Rose! Probuď se, prosím otevři oči!" Třásl se mnou Dimitrij.
Prudce jsem se nadechl a otevřela oči. "Sakra, horší načasování sis vybrat nemohl!" okřikla jsem ho naštvaně.
"Co sis kurva myslela, že děláš!" obořil se na mě.
"Wow... Použil si právě slovo kurva, víš o tom, soudruhu? Mám na tebe špatný vliv," dobírala jsem si ho ohromeně. "Ale to nic nemění na tom, že sis nemohl vybrat horší chvíli."
Obdařil mě pohledem plným hněvu. "Mohla by si to brát vážně! Mohla ses zabít!"
"Klid, soudruhu. Knihy mi neublíží. Je v nich krev mojí krve. Nemůžou mě zabít. Navíc právě jsem prožila, tak trochu déjà vu," posadila jsem se nemotorně. "Takže mi dej aspoň vteřinu na zpracování.
Dimitrij zareagoval téměř ihned a posunul se, aby mě podepřel. Málem jsem znovu ztratila vědomí. Věděla jsem to. Cítila jsem to. Byla jsem vyčerpaná éterem.
"Díky," vydechla jsem unaveně. "Mám pocit, jako bych uběhla maraton."
"Stále jsem na tebe naštvaný," oznámil mi.
"Já vím," zamumlala jsem slabě. "Ale už jsem nemohla jen sedět a čekat."
"Chápu. Ale nemusela si to dělat, tak impulsivně," káral mě.
"Vypadal jako ty," řekla jsem potichu. "Muž, do kterého se ta dívka zamilovala. Byla jako já. Myslím… povahově mi byla dost podobná. A Arslan byl zas jako ty. Připadalo mi to jako déjà vu. Jako by se celý příběh opakoval, jen v jiné době," vysvětlila jsem.
"Povíš mi o tom později. Teď by sis měla odpočinout, vypadáš vyčerpaně." Pohladil mě po tváři. "Necháš mě, abych tě odnesl do postele?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nechci spát. Je důležité, abych..."
"Rose," vydechl lehce zoufale.
"Fajn," zavrčela jsem. "Ale odmítám spát," zívla jsem.
Nechala jsem se přenést až do postele. Ale už jsem měla námitky, když mě chtěl DImitrij i uložit.
"Hele, ještě si zvládnu naklepat polštář sama!" vyštěkla jsem.
Dimitrij pustil s povzdechem polštář a posadil se na kraji u mých nohou. Obdařil mě nesouhlasným pohledem, když sledoval, jak jsem se trochu neohrabaně přikryla přikrývkou, ale nic neřekl. Respektoval mé rozhodnutí, že to zvládnu.
Zabořila jsem se do polštářů a i proti své vůli zazívala. Zdálo se, že mě to celé vyčerpalo víc, než jsem si původně myslela, protože na mě začal dopadat spánek, mnohem víc, než kdykoliv předtím.
"Neuvěříš," znovu jsem zívla. "Co jsem právě vidě..."
"Co je to?" zeptala jsem se překvapeně a zírala na dýku v mých dlaních. Byla zasunuta ve zlaté pochvě, která byla stejně jako její rukojeť posázená rudými a indigovými drahokamy.
"Dárek od vaší babičky," sdělil mi Arslan klidně a sundal si vrchní kaftan. "Dala mi to ráno, ještě před tím, než odjela za vaším otcem. Chtěla vám to dát osobně, ale..."
"Ale já ještě spala," dokončila jsem za něj automaticky větu. "Měl jsi mě vzbudit."
"Zakázala mi to. Byla jste vyčerpaná. Celé dny jste strávila tréninkem a učením. Nevypadáte příliš dobře," zamračil se.
"Jsem v pořádku," zalhala jsem a odložila dýku na stolek přede mnou. Posunula jsem se mezi polštáři, aby se mi sedělo pohodlněji. "Zvládám to."
"Myslíš, že jsem slepý?" zeptal se mě vážně.
Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Mezi námi byl nízký stolek, ale i přesto jsem cítila jeho blízkost až příliš důvěrně.
"Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak bledá jsi. Téměř nejíš ani nepiješ. Většinu volného času prospíš. A za poslední dva dny jsi podstatně zeslábla," jmenoval fakta. "Myslíš, že jsem ty hodiny výcviku za poslední tři dny zrušil, kvůli sobě? Nemůžeš trénovat, Gülbanu. Ne, do té doby, než tvé tělo bude znovu v pořádku."
Vstala jsem a popřela mírné zatočení hlavy a dezorientaci smyslů. "Kdo si myslíš, že jsi! Kdo jsi, že posuzuješ, v jakém stavu je mé tělo!"
Překvapeně zamrkal.
"Odejdi!" vyštěkla jsem. "Hned!"
Během zlomku vteřiny obešel stolek a zjevil se přede mnou. "Ne," odvětil prostě.
"Co prosím?" zeptala jsem se překvapeně.
"Řekl jsem ne," zopakoval klidně.
Pokusila jsem se ho odstrčit, aby mi nestál v cestě, ale ani nemrkl. "Vypadni!" vykřikla jsem.
Vše uvnitř mě se stáhlo bolestí. Bolelo mě, jak blízko stál. Mé srdce se svíralo a křičelo způsobem, na který jsem už téměř zapomněla.
"Ne," odmítl znovu.
Před očima se mi mihla zlatá látka mého rukávu, jak jsem se natáhla a vrazila mu facku. Očekávala jsem, že mě zastaví. Překvapilo mě, že se nebránil. Můj hněv byl, ale silnější, než mé překvapení. A stále rostl.
"Odejdi!" vyštěkla jsem znovu a vzdorovitě vystrčila bradu.
"Nenechám tě trpět, zatímco jsou ostatní pryč," zavrtěl hlavou a pohlédl mi do očí. "Klidně mě znovu prašť, ale neodejdu."
"Sám jsi to řekl. Jsi můj strážce. A jako můj strážce musíš plnit mé rozkazy," pronesla jsem chladně. "A já ti přikazuji odejít."
"Mou prioritou je vaše ochrana," odporoval klidně.
"Jsem v naprostém pořádku, takže můžeš jít," odsekla jsem.
"Gülbanu," vydechl téměř až zoufale. Téměř.
Srdce se mi znovu bolestivě sevřelo. Vzedmul se ve mě oheň, který vyšlehl skrze mě jako divoká vlna. A když jsem pohlédla Arslanovi do očí, najednou se kolem nás objevilo nebezpečné světlo. Oheň. Oheň vzplanul kolem nás, aniž bych se o to snažila. Byl to impuls, který muselo mé podvědomí samo vyslat ve chvíli, kdy jsem začala propadat svým emocím. Ale ani oheň nepřiměl Arslana ze mě spustit oči.
"Chceš mě upálit?" zeptal se s naprosto klidným hlasem.
Oheň se nešířil. Bránila jsem tomu. Ale vyčerpávalo mě udržovat plameny pod kontrolou. Nebo alespoň pod takovou kontrolou, pod jakou jsem je ve své zoufalosti dokázala mít.
Do očí se mi nahrnuly slzy. "Odejdi," zopakovala jsem zoufale a v tu chvíli i proti mé vůli oheň zesílil.
"Ne."
"Mohla bych tě upálit," vysoukala jsem ze sebe a z očí se mi spustily slzy. Byla jsem zoufalá.
"Ale neuděláš to," odvětil měkce. "Neublížíš mi." Ačkoliv stál jen kousek ode mě, udělal ke mně další krok.
"Chci být sama," pronesla jsem vážně.
"Lžeš," oznámil mi a setřel mi palcem slzy z tváře. Jeho ruka se usadila na mé tváři a konečky prstů mi vjel do vlasů. "Uhas ten oheň, než si ublížíš," požádal mě opatrně.
Bolestně jsem zavřela oči a uhasila jsem v sobě oheň, který mi pomáhal vypouštět svou bolest ven. A bolest uvnitř mého srdce se znásobila. Otevřela jsem oči. Oheň byl pryč. Ale Arslan stále nechával svou dlaň na mé tváři.
"Tykáš mi," pousmála jsem se slabě.
Volnou rukou mě chytil za předloktí a podepřel mě, právě ve chvíli, kdy se mi začaly podlamovat kolena. "Jsi v pořádku?" ujišťoval se.
Překvapeně jsem k němu vzhlédla. "Jen se mi zamotala hlava," zalhala jsem.
A pak se to stalo. Během zlomku vteřiny jsem ztratila půdu pod nohama a ocitla se v Arslanově náruči. Viděla jsem zlatou látku mých šatů s indigovými ornamenty, zatímco jsem si hlavu opřela o Arslanův krk. Zvedla jsem hlavu a pohlédla mu do tváře. Byl plně soustředěný na cestu k mé posteli. Nepodíval se na mě a i přesto, že mě svíral pevně, zachovával mezi námi bezpečnou vzdálenost.
"Arslane," vydechla jsem, ještě než mě stačil položit na postel. "Podívej se na mě," poručila jsem mu a položila mu dlaň na tvář.
Poslechl. Jeho oči ještě víc potemněly a vyhledaly ty moje.
Otevřela jsem oči do světla. Slunce mi skrze okno svítilo do očí. Neochotně jsem se pohnula, když mi došlo, že jsem v posteli neležela sama. Překvapeně jsem se otočila a zůstala neskrývaně zírat na Dimitrije, který klidně ležel vedle mě a četl.
"Klid, to jsem jen já," zvedl ke mně pohled od knihy.
"Vyděsil jsi mě," přiznala jsem.
"To ty jsi vyděsila mě. Už jsem se začínal obávat, že se nevzbudíš," odvětil klidně. Zavřel knihu. "Už jsou téměř dvě hodiny odpoledne."
"To ta kniha," vydechla jsem. "Zdá se, že něco z její magie ve mně ještě přetrvalo."
Zamračil se. "Možná proto tě nedokázala vzbudit ani Lissa. Nebýt tvé prababičky, tak by už dávno všichni panikařili," vysvětlil.
"Gülcan to nepřekvapilo?" pohlédla jsem na něj nevěřícně.
"Ani nemrkla," potvrdil. "Věděla, že se musíš probudit sama."
"Kde je vůbec Lissa," podivila jsem se.
"Dostala vlastní pokoj," odpověděl mi klidně. "Je jen jedno poschodí a dvě chodby od tebe."
"Skvěle," zavrčela jsem a klesla znovu do polštářů. "A tebe tu nechali válet se v mojí posteli, protože...?" začala jsem.
"Protože Lissa cítila, že by nebylo dobré, aby tu byla, až se probudíš. Lituje toho, co se stalo," informoval mě.
"Já vím," povzdychla jsem si. "Měla bych jít za ní." Začala jsem se zvedat, ale Dimitrij mě zadržel. Což ani nemusel, protože náhlá bolest mé hlavy mě zastavila sama.
"Nemyslím si, že je to teď dobrý nápad. Podle slov tvé Gülcan bys měla odpočívat. Tvé tělo není na éter přizpůsobeno," promlouval ke mně starostlivým, ale zároveň lehce poučným tónem. Připomínalo mi to doby, kdy ještě byl mým učitelem na Akademii. Připadalo mi, jako by to byly už léta.
"Poučuješ mě soudruhu?" zeptala jsem se ho pobaveně. Nadzvedla jsem se a hlavou se opřela o jeho hruď. V hlavě mi stále pulzovala bolest, ale už to bylo lepší. "Dobře. Teď chci ještě chvíli jen ležet. Ostatně probudila jsem se a zjistila, že v mé posteli je sexy chlap." Bolest ustoupila stranou a já se zase cítila dobře, což bylo více než překvapivé.
Dimitrijovi zacukaly koutky. "Mám ti snad připomínat, že jsme v domě tvé rodiny?"
Pokrčila jsem rameny. "Zmeja i má matka už to ví, už nemusíme nic tajit."
Dimitrij mi jemně přejel rukou po zádech dolu a zajel s ní pod můj top. Zastavil se až na mých holých zádech. Měla jsem pocit, jako by mi pod jeho dotekem kůže vzplanula.
Zamlžilo se mi před očima a na malý okamžik jsem měla pocit, jako by se vše kolem mě rozplynulo a já namísto Dimitrije viděla Arslana. Zatřásla jsem hlavou a vrátila se do reality.
"Děje se něco?" zeptal se Dimitrij pohotově.
"Nic," zalhala jsem. Ztuhnula jsem. "Vlastně jednu věc bych si ráda vyjasnila," vydechla jsem křečovitě. Byla jsem nervózní, i když jsem si sama nebyla jistá, tím proč. Odtáhla jsem se od Dimitrije a usadila se na posteli. Zkřížila jsem nohy do tureckého sedu.
Dimitrij se posadil a upřel na mě své tmavé oči. "Bojíš se, že bys mohla otěhotnět," hádal.
Měla jsem, co dělat aby mi brada nespadla až na podlahu.
"Sám jsem nad tím přemýšlel," odvětil klidně.
"Nevíme, jak éter v té čelence funguje," konstatovala jsem fakta. "Je možné, že to funguje jen, když jí má dhampýrka na hlavě během sexu. Ale je tu možnost, že mě to změnilo, když jsem si ji nasadila. Éter v ní byl sice slabý, ale když Lissa nabíjela čelenku, je více než pravděpodoné, že ho posílila. Nejsem si jistá, co to mohlo s magií v té věci udělat," přiznala jsem.
"Ať je to jakkoliv, nic to nemění, Rose," pronesl vážně.
"Krom toho, že si budu muset sehnat pilulky," odsekla jsem podrážděně.
"Ano, budeme teď muset být v tomhle ohledu zodpovědnější. Ale není to nic neobvyklého. Většina párů musí tyhle věci řešit," pronesl vážně.
"Já vím. Ale nevíme, jak dlouho tu budeme. Tohle je to nejhorší načasování vůbec," konstatovala jsem až překvapivě podrážděně.
Dimitrij nadzvedl tázavě obočí.
"Kondomy nejsou zrovna romantickou součástí sexu," vyhrkla jsem bez obalu.
Zacukaly mu koutky."Od kdy si tolik zakládáš na romantice?" zeptal se mě pobaveně.
Naklonila jsem se k němu blíž a ze všech sil se snažila zachovat kamennou tvář. "Od té doby, co jsem tě poznala."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kumibo kumibo | 13. prosince 2014 v 23:09 | Reagovat

Úžasná kapitola :-) už se moc těším na pokračování a doufám že bude brzy :-D

2 Gabbi Gabbi | 13. prosince 2014 v 23:18 | Reagovat

Božíííí....kdy bude pokráčko? :D

3 Jackie Jackie | 13. prosince 2014 v 23:54 | Reagovat

Konečne :-)

4 Seei Seei | 14. prosince 2014 v 10:38 | Reagovat

Ježišíí, já chci další! :D

5 Corny Corny | E-mail | 14. prosince 2014 v 17:50 | Reagovat

ÚŽASNÝ ÚŽASNÝ A ÚŽASNÝ .Lépe to říct nejde.Za jak dlouho bude pokračováni?

6 Ketty Ketty | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 20:25 | Reagovat

Ahoj Adri, musím s uznáním konstatovat, že píšeš krásné povídky! Takže chválím jak nápady tak i celkové zpracování. Taky jsem se chtěla zeptat, zda bys nechtěla spřátelil blogy? První část své povídky jsem měla zveřejněnou na blogu u tvé AFFS Peggie, tak nevím, zda jsi to zaznamenala a nyní mám svůj vlastní blog. Kdybys měla zájem, ozvi se..

7 nes nes | 15. prosince 2014 v 1:06 | Reagovat

Opět skvělá kapitola už se nemůžu dočkat další.

8 Jackie Jackie | 15. prosince 2014 v 7:42 | Reagovat

Tak ten koniec bol... Eh, zabitý? :-D len tak ďalej. :D

9 Kitanek Kitanek | 15. prosince 2014 v 20:56 | Reagovat

Hurá...pěkné,tajemné a konec to je mazec s tou ochranou :)

10 anny anny | 16. prosince 2014 v 9:58 | Reagovat

hurá, jupí konečně další užasná kapitolka na světě vážně chudák dimitrij takhle ho děsí :D ale moc pěkné honem další :D

11 Tess. Tess. | 16. prosince 2014 v 18:02 | Reagovat

AMAZING!! :3

12 Katy Katy | 16. prosince 2014 v 19:31 | Reagovat

Úžasná kapča :-) Doufám, že bude brzo nějaká další :)

13 Ronnie Ronnie | 23. prosince 2014 v 7:23 | Reagovat

Skvělá kapitola :-) a ten konec je ze všeho nejlepší. Už se nemůžu dočkat další kapitolky :D

14 esme esme | E-mail | 6. ledna 2015 v 21:18 | Reagovat

skvele užasne dufam že bude pokracovanie chcem vediet ako to bude s abem  janine a samozrejme ako porazia tu strigojku.popravde pačilo by sa mi keby bola rose tehotna,

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama