19. kapitola - Pocit zrady

27. prosince 2014 v 23:43 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

19. kapitola - Pocit zrady
"Salát? Opravdu, Sageová? Neříkal jsem ti snad, že si máš dát něco k jídlu?" vytrhl mě z mých myšlenek nesouhlasný hlas.
Střelila jsem pohledem k Adrianovi a trochu se uvolnila. Vypadal mnohem lépe. Měl zdravější barvu kůže a jeho tvář vypadala také mnohem lépe. Věděla jsem, že k tomu, aby byl úplně v pořádku potřeboval ještě jídlo, spánek a možná ještě další návštěvu dárců. Ale i přesto jsem byla šťastná za to, že se cítil líp.
"Salát je taky jídlo," odsekla jsem. Nenápadně jsem si stáhla medailon a schovala jej do své kabelky.
Nesouhlasně se zamračil. "Nevím sice, co ti Alchymisti nakukali, ale ty nejsi žádný králík."
"To, že jí zdravě není zločin, Adriane," ozvala se za Adrianem princezna Vasilisa a obdařila mě povzbudivým úsměvem.
"Nevadí mi, že jí zdravě, ale to ty nezdravá množství," namítl.
"Přijímám přesné množství kalorií, které mé tělo za den spotřebuje," opravila jsem ho automaticky.
"A o tom mluvím, si jako kost a kůže. Ještě chvíli pokračuj a bude z tebe anorektička," nesouhlasil.
"Adriane," varovala ho Lissa. "Kde je Rose a Dimitrij?"
"Rose zmizela před chvílí spolu s ním. Hádám, že si to někde rozdávají na záchodcích. A kde je starý pán s lady kamenný výraz, taky nevím," odpověděl jí Adrian.
"Pan Mazur spolu se strážkyní Hathawayovou se šel pozdravit s majitelem klubu. A Rose šla před chvílí zavolat Nataše Ozerové, aby zkontrolovala situaci ve Francii," vysvětlila jsem.
Zahlédla jsem, jak se otevřely znovu dveře z dárcovské místnosti a ven vyšel Christian Ozera. Ani se neohlédl a zmizel ve vchodových dveřích.
"Jak je mu?" zeptal se Adrian prostě.
"Nenávidí se," odvětila Lissa napůl nepřítomně. "A nejhorší je, že s tím nedokážu nic udělat. S tím, že mě nenávidí, jsem se už smířila, ale že nenávidí sebe? Kéž by tu s námi mohla být Taša, ta by věděla, jak mu pomoci."
"On by tě nikdy nemohl nenávidět," pronesl vážně. "Miluje tě. Jen potřebuje čas, aby si to srovnal v hlavě. Jediné, co potřebuje je čas." Nechtěl to přiznat, ale považoval Christiana za přítele. Také nerad viděl, jak se hroutil. Ale na rozdíl od Lissy chápal, že musel nechat svému příteli prostor, aby se z toho dostal sám.
"Myslí si, že je stejný, jako jeho rodiče," vydechla najednou. "Léta se bál toho, že se dostane do stejného bodu. Že selže. A teď když..." selhal jí hlas.
Adrian vstal a opatrně Lissu objal. "Jsme na veřejnosti, sestřenko," připomněl jí jemně. "Nemysli teď na to. Nevyvolávej zbytečnou pozornost, kterou bys ho ohrozila."
"Musím za ním, musím..." vydechla rozpačitě.
"Musíš se uklidnit," pronesl Adrian vážně.
"Ale..." nadechla se.
"Já ho přivedu, ale ty si sedneš a objednáš si něco k jídlu. Bez urážky, ale myslím, že v tomhle mu můžu být o dost užitečnější, než ty, sestřenko," řekl opatrně.
Udrž ji tady. Myslím, že Christian ji právě teď nechce vidět. Ať už to ví nebo ne, stále ji miluje. Bojí se, že ho uvidí stále jako Strigoje. Nenávidí se za to, co ji udělal. Promluvím s ním, ale potřebuji, aby si ji zatím uklidnila. Zvládneš to? promluvil ke mně Adrian skrze myšlenky.
"Já se o ni postarám, jen jdi," pobídla jsem ho a přisedla si blíž k princezně.
"Pri-Lisso," opravila jsem se. "Nech to na Adrianovi. Ačkoliv se to tak nezdá, on ví, co dělá. Věř mu."
Lissa ke mně zvedla své až nadpozemsky zelené jadeitové oči. Nikdy v životě jsem nikoho, krom její nevlastní sestry Jill s takovou barvu očí neviděla. "Tak prudká změna," zamumlala tlumeně. "Víš to. Už to taky vidíš."
Zmateně jsem sebou trhla. Znala jsem ty druhy stavů. Adrian je také čas od času prožíval. Chvíle, kdy jsem si nebyla jistá, jestli ho temnota pohltila už příliš, nebo jen viděl něco, co mi unikalo. Bylo to, ale poprvé, kdy jsem na podobné chování narazila u princezny Dragomirové. Nevěděla jsem, že prochází podobnými stavy, i přesto, že mě to ve skutečnosti nemělo překvapovat.
Zaváhala jsem. Způsob, kterým na mě hleděla, mi nebyl příjemný. "Nerozumím."
"Už si na to přišla. Ano, už víš, že ho miluješ. Nebo se pletu?" zeptala se mě fascinovaně.
"Jak..." zarazila jsem se.
"Nemusíš se bát, nikomu to neřeknu," slíbila mi rychle. "Vaše tajemství uchovávám už velmi dlouho. Dokonce i před Rose. Ostatní ještě nejsou připraveni to přijmout. Morální předsudky ohledně rozdílnosti Morojů a lidí stále ještě v jejich očích mají větší váhu. Sama bych to nejspíš nechápala, kdybych neviděla... Sama jsem potřebovala čas, abych to byla schopna akceptovat," přiznala.
"Ale já..." nadechla jsem se.
Jak to mohla poznat? Ano, viděla aury, tak jako Adrian, ale pokud to vyčetla z aury, pak by to znamenalo, že Adrian... Věděl to. Věděl to dřív, než já. Nelhal, když mi ukazoval obrazy mé aury, jen mi neukázal vše, co z ní dokázal vyčíst.
"Něco ti prozradím," pousmála se Lissa měkce. "Když jsem vás dva spolu sledovala, uviděla jsem něco, na co stále zapomínáme. Lidé i vampýři mají společnou krev. Kdysi jsme byli všichni lidmi. Jednou krví. A když přišla, nákaza rozdělila naše dvě rasy až moderní společnost. Kdysi žili Morojové i lidé společně. Milovali se a měli spolu děti. Dhampýrské děti. Přiznávám se, že jsem to dříve nechápala. Myslela jsem si, že dhampýři vznikali, tak jako dnes. Jako důkazy společenského poklesu. Ale když vidím, tebe a Adriana... Láska si nevybírá. Nemůžeme si vybírat, do koho se zamilujeme, nebo kdy milovat přestaneme. Podívej se na Rose a Dimitrije nebo mě a..." na sucho polkla. "Miluju Christiana a milovala jsem ho i přesto, že dělal příšerné věci." Z očí jí pomalu začaly stékat slzy. "Zabíjel, zabíjel pro mě. A i přesto jsem ho milovala. Stále ho miluji a to i přesto, že on..." zavzlykala. "Královští jsou natolik posedlí čistotou své krve. Ale už si neuvědomují, že dhampýři vznikli z lásky. Zapomněli na fakt, že to oni je vytvořili. Učí nás, že to byl omyl. Ale v knihách to stojí jasně. A éter v nich, nese v sobě čistou pravdu, na kterou většina z nás už dávno zapomněla. Dhampýři jsou důkazem, že nákaza rozdělila lidi na dvě rasy přestavbou DNA. Ale nerozdělila jejich srdce. Ty s Adrianem jste živými důkazy toho, že může existovat svět, kde by lidé s Moroji mohli žít společně. Teď je na to možná, ještě příliš brzy. Ale za stovky nebo možná i tisíc let, možná budeme moc žít společně, jako jedna rasa. Ostatně před pár desítkami let a v některých částech světa dodnes lidé mají problém vycházet spolu, kvůli barvě jejich pleti. Ale některé země jsou důkazem toho, že spolu mohou žít v míru a zakládat společně nové rodiny."
Ačkoliv mé Alchymisty naučené zásady křičeli nesmyslné argumenty, věděla jsem, že měla pravdu. Jestli jsem se od Adriana něco naučila, bylo to, to, že Lissa v sobě skrývá moudrost, která je pro někoho našeho věku velice vzácná.
Měla pravdu. Nikdo nevěděl, co by se mohlo stát za deset, dvacet, nebo i sto let. Lidé mohli zjistit pravdu o vampýrech a přijmout ji. Nebo se mohli Morojové prostě jen začlenit do společnosti a stát se jen dalším společenským tajemstvím.
"Neměla bych ho milovat," vypravila jsem ze sebe. Upřímnost, s kterou slova ze mě vystoupila, překvapila i mě samotnou.
"Stejně jako svého času Rose neměla milovat Dimitrije. Nebo já Christiana," pousmála se hořce. Záblesk chladu v jejích očí vystřídal smutek. "Jsi velice inteligentní, Sydney. A v dnašem světe se pohybuješ téměř stejně dlouho, jako my ostatní. Sice jsi byla jeho součástí do nedávna trochu odlišným způsobem, ale věřím tomu, že už dřív si musela alespoň trochu pochybovat, o tom čemu tě Alchymisté učili. Nevím sice, co přesně ti o nás řekli, ale vím, jaký si z nás při našem prvním setkání měla strach. Buď prosím ke mně upřímná. Můžeš teď s čistým svědomím říct, že z nás už nemáš ani trochu strach?"
Zamyslela jsem se. Bylo to poprvé, co jsem si s někým s výjimkou Adriana mohla promluvit. Sice jsem Lissu neznala, ale stačilo mi o ní vědět, to co jsem už věděla díky Adrianovi. Protože pokud ji věřil Adrian, pak jsem jí věřila i já.
"Mám z vás strach, ale ne větší, než bych nejspíš měla z přátel, které bych si mohla najít mezi lidmi," přiznala jsem otevřeně.
"A z Adriana?" zeptala se mě s drobným úsměvem.
Zarazila jsem se. Bála jsem se ho?
"Věřím mu," pronesla jsem vážně.
Její úsměv se rozšířil a v jejích nádherných očí se zablýskala jiskřička poznání.
"Už se vrací," pronesla klidně a skryla svůj úsměv.
Už jsem se chtěla zeptat kdo, když jsem zaregistrovala Rose, jak se k nám vracela spolu se svou matkou a Dimitrijem. Jejího otce jsem, ale nikde neviděla.
Neptala se, kde byl Adrian s Christianem, takže jsem si odvodila, že jí to musela říct Lissa skrze pouto. Usadila se vedle Lissy a objednala si dezert. Když se číšník vrátil se zmrzlinovým pohárem plným čokoládové a višňové zmrzliny přinesl, ale i druhý pohár plný tropického ovoce s třemi kopečky zmrzliny, který postavil na stůl přede mě.
"Promiňte, ale to jsem si neobjednala," pronesla jsem suše.
"Ty ne, ale já jo," ozval se přímo za mnou známý pobavený hlas.
Adrian probodl pohledem číšníka, který se téměř okamžitě ztratil.
"Notak, Sageová, oslaď si život. Vsadím se, že ta zmrzlina tě nezabije. A je tam ovoce, pokud vím, proti vitamínům nic nemáš," mrkl na mě.
Zmrzlina mě nezabije, ale mojí postavu ano, pomyslela jsem si. Svou poznámku jsem si, ale radši nechala pro sebe. Probodla jsem ho pohledem, abych dala jasně najevo své rozhořčení.
Chceš snad krmit? zeptal se mě skrze pouto. Mohl bych tě přimět, aby si jedla sama. Ale myslím, že by daleko zábavnější bylo, kdyby si mi při tom seděla na klíně. Nevím ale, co by na to řekli ostatní.
Protočila jsem oči v sloup a napíchla si na vidličku kousek ananasu z poháru. Alespoň, že pohár neměl šlehačku ani žádné ozdoby. Jen čisté ovoce s vanilkovou zmrzlinou.
"Nejím to kvůli tobě," zpražila jsem pohledem Adriana. "Jen mám ráda ovocné poháry," zalhala jsem. I když to ve skutečnosti ani nebyla úplná lež.
Rodinné sídlo Mazurů bylo stejně působivé ve skutečnosti, tak jako na fotografiích. Vlastně bylo to mnohem působivější místo, když člověk mohl vystoupit z auta a projít po cestě až k domu. O architektuře Istanbulských vil podél Bosporu jsem věděla jen málo, ale některé z prvků využitých při stavbě a dekoraci domu zvenčí jsem poznávala. Nebyla jsem si úplně jistá tím, jestli byl dům bílým kamen obložen nebo z něj byl dokonce postaven. Vlastně jsem ani nebyla schopna plně určit, o jaký druh horniny se jednalo.
Nádherné, nemyslíš? zeptal se mě Adrian skrze pouto.
Střelila jsem pohledem k Adrianovi a usmála se. Čekali jsme, až nás pustí do domu.
Dveře se otevřely a v nich se objevila stará dhampýrská žena. A krátce na to se objevila ve dveřích Ahzan Mazurová. Poznala jsem ji podle fotografií. Byla krásná i na Morojku.
Zůstala jsem stát stranou a vyčkávala. O pár minut později jsem už ale procházela spolu s ostatními domem. Interiér byl stejně působivý, jako exteriér.
"Možná by měli ostatní zůstat v obývací místnosti," navrhla Ahzan Mazurová suše.
"Deane, postarej se o naše královské," pokývl Zmeja směrem ke svému strážci. Služebnou poslal pryč s prosbou o občerstvení pro ostatní a koutkem oka se podíval na zlomek vteřiny mým směrem."Určitě matka překousne dva strážce a právničku, co říkáš?" zeptal se své sestry.
"Nelíbí se mi, že by si měla jít s nimi sama," pronesl Adrian tlumeně mým směrem.
Překvapeně jsem sebou trhla. Ani jsem si neuvědomila, jak blízko mě stál.
"Jsem dospělá, Adriane," odvětila jsem.
Celá se třeseš. Máš strach, Sydney, oznámil mi starostlivě.
"Ale..." zarazila jsem se. Měl pravdu. Od chvíle, kdy jsem vkročila do domu, jsem byla neklidná. Ačkoliv jsem se snažila, moje mysl stále vnímala neznámé Moroje a dhampýry v domě jako hrozbu. Byl to podmíněný reflex, kterého jsem se za krátkou dobu pouta, ještě nebyla schopna úplně zbavit. Ani jsem si neuvědomila, že jak mé tělo reagovalo na přítomnost tolika nových vampýrů, protože jsem byla příliš zaměstnána obdivováním domu.
"Budu v pořádku," zašeptala jsem sotva slyšitelně.
Následovala jsem Zmeju spolu s Rose a Dimitrijem. Procházeli jsme společně chodbami, dokud jsme nedošli ke dveřím pracovny. Sestra Ibrahima Mazura si znovu vyměnila ostré názory v turečtině se svým bratrem a zmizela za dveřmi.
Uplynulo sotva pět vteřin, když se ozvala rána. Vzhlédla jsem a sledovala, jak Zmeja bez sebemenšího upozornění rozrazil dveře. Skryla jsem své překvapení za maskou Alchymistky, kterou jsem bývala.
Ženu za psacím stolem jsem poznala téměř ihned. Rahşan Mazurová, manželka již zesnulého Mehmeta Mazura, matka Ibrahima Mazura a jeho sestry Ahzan. I přes svůj věk byla svým způsobem elegantní a ledově krásná. Hněv, ale vynesl na povrch několik drobných vrásek.
Mluvila plynulou uhlazenou istanbulskou turečtinou. Mluvila o opovážlivosti svého syna, který i přes dávný spor vstoupil do domu, do kterého už se neměl vracet. Vzpomínala na lásku k dhampýrce, kvůli které zavrhl celou svou rodinu a odešel se slovy, že už se nikdy nevrátí. A poté zdůraznila, že namísto toho, aby se vrátil a žádal o odpuštění, vtrhl do jejího domu s neznámými lidmi. Její poslední věta se dotýkala mě. A nebyla příliš lichotivá.
"Prosím zůstaňme u angličtiny. Turečtina mé právničky je dosti omezena na slovní zásobu," pronesl Mazur klidně.
"Co říká?" naklonila se ke mně Rose zvědavě.
Přibližně jsem jí nastínila, o čem byla řeč, zatímco jsem nespouštěla oči z Morojky. Nikdy jsem neměla dobrý odhad na lidi. A měla jsem silné pochyby, že mé pouto nějak tuto schopnost vylepšilo. Ano, díky Adrianovi a jeho dobrému čtení v postojích a aurách, jsem se naučila rozeznat emocionální rozpoložení lidí, kolem sebe. Stále jsem ale oproti většině lidí neměla příliš velké nadání na odhad osobnosti. Jestli jsem, ale něco vypozorovala z postoje Rahşan, pak to bylo to, že nebyl příliš dobrý nápad se jí stavět do cesty.
Zmeja se znovu začal až s překvapujícím klidem dohadovat se svou matkou, která - jak by Adrian řekl, - byla rudá vzteky. Když mě otec Rose požádal zopakování podmínek závěti jeho otce.
Na zlomek vteřiny jsem pohlédla na Rose. Měla jsem výčitky, že jsem měla takový strach z jejího otce, že jsem ji nevarovala před pravdou. Věděla jsem, že jsem jí jako její kamarádka měla říct o plánech jejího otce i o tom, co jí teprve čekalo za problémy. Ale v tu chvíli už bylo příliš pozdě.
Na sucho jsem polkla. "Ve shrnutí," vydechla jsem."Ahzan Mazurové připadnou dvě pětiny peněz pana Mehmeta Mazura z jeho bankovních účtů. Jedna pětina připadne manželce Rahşan Mazurové a zbylé dvě pětiny panu Ibrahimovi Mazurovi. Nadále všechen zbylý majetek, nemovitosti, akcie i veškeré zbylé peníze z dalších účtů, připadnou panu Ibrahimovi Mazurovi, pokud do pětatřiceti let bude mít legitimního potomka. V případě nedodržení této podmínky, připadne majetek Ahzan Mazurové, pokud splní-li danou podmínku v dřívějším termínu, než-li pan Mazur."
A tím to všechno začalo.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 28. prosince 2014 v 0:01 | Reagovat

Skvělá kapitola už se těšim na další.

2 Seei Seei | 28. prosince 2014 v 9:40 | Reagovat

Skvela kapca! Doufam, ze bude brzo nova - jednojaky pov ! :)

3 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 15:01 | Reagovat

[2]: Dobře řečeno, protože zatím to vypadá, že další POV bude zas Sydney, nebo třetí POV, protože konečně se mi podařilo trochu si sladit rozvrh a se spisovatelem Dimitri POV jsme za jediný den pohli, alespoň o další stránku a půl! :D (Předtím půl stránky zabralo 3 dny hádání) :D

4 Seei Seei | 28. prosince 2014 v 20:53 | Reagovat

[3]: hlavne at je co cist :D Ale ted by me hodne zajima, jak to bude se Sydrian, takze, vsechny HOT SCENE at jsou tady! :D
btw, nezavidim vam tu praci s Dimitrijem :D

5 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 23:17 | Reagovat

[4]: Spíš mě! :D Já jsem ten chudák, kterej musí vše, jak papoušek tisíckrát vysvětlovat, kdo má jaký charakter! Je to utrpení! A spousta smlouvání!

6 Kitanek Kitanek | 28. prosince 2014 v 23:26 | Reagovat

skvěle napsané :) moc se mi líbi Tvůj styl psaní.

7 Seei Seei | 29. prosince 2014 v 9:21 | Reagovat

[5]: a zna tvuj muzsky pomocnik alespon tu knihu? :D:D

8 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 12:53 | Reagovat

[7]:: Vzhledem k tomu, že mi předčítal před pár lety z angličtiny do češtiny 6. díl, tak minimálně část četl už hodně dávno a zbytek údajně četl, kvůli tomu. Ale fakt jsem ho z toho nezkoušela :D Tak zatím to vypadá, že to fakt četl. :D  Ostatně chudák musel přečíst celý Shadow bound i Flare, takže mu to fakt nezávidím. :-D  Je hrozný, že si pamatuje něco, co jsem napsala líp, než já! :-D

9 Seei Seei | 29. prosince 2014 v 17:34 | Reagovat

[8]: tak to jsem zvedava :D doufam, ze to uz bude brzy :D

10 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 20:42 | Reagovat

[9]: Já bych se spíš modlila, abych ho nezabila dřív, než to dopíšem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama