30. kapitola 1/2

8. listopadu 2014 v 20:10 | Adria Morgan Night |  Plameny voidu (Void Flames)


30. kapitola 1/2

Stála jsem uprostřed zahrad. Nevěděla jsem, kde jsem. Ale i přesto mi vše připadalo povědomé. Vzhlédla jsem k ohromné stavbě přede mnou. Byla to budova z bílého kamene. Vzdáleně se podobala některými prvky sídlu Mazurů, ale podoba byla pouze nepatrná. Bílé zakulacené střechy s mírnými špicemi a zdobené podchody a balkóny. Pokud jsem se nemýlila, pak tvaru průchodů a některých oken se říkal lomený oblouk, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. Přeci jen jsem byla už nějakou dobu mimo školu. I přesto jsem, ale dokázala s určitostí říct, že šlo o palác, který byl ještě větší, než sídlo mého otce.
" Slečno Gülbanu!" zakřičel za mnou neznámý, ale i přesto něčím povědomý hlas.
Otočila jsem se a zatajila dech. V první vteřině mě napadlo, že muž přede mnou byl Dimitrij. Pak jsem si, ale začala všímat rozdílů. Muž měl podstatně kratší vlasy, měl jiný tvar nosu i trochu míň výrazné lícní kosti. I přesto se ale Dimitrijovi v některých věcech podobal, měl téměř stejné tmavé oči a jeho vlasy byly jen o něco málo tmavší. Měl stejně řezanou čelist a připadal mi i stejně vysoký, čímž jsem si nebyla úplně jistá, protože tělo, ve kterém jsem se teď nacházela, mi nepatřilo. Nebýt podivného oblečení, které nazývala Sydney kaftanem, pak bych si nejspíš myslela, že šlo o pouhý můj sen. A ne sen éteru.
Při pohledu na dhampýra přede mnou se mi rychle rozbušilo srdce. Ať už to byl kdokoliv, žena kterou jsem teď byla, k němu cítila silnou přitažlivost.
"Strážce Arslane," vydechla jsem. Povedlo se mi, ale skrýt překvapení. "Kdy..."
"Hledá vás váš otec, slečno," vysvětlil a lehce mu přitom zacukaly koutky úst.
Pohlédla jsem za něj a teprve v tu chvíli zaznamenala služebnou v tmavě hnědých šatech, která nás sledovala zpoza sloupu. Čekala na mě.
Nenápadně jsem upustila na zem ruličku smotaného pergamenu a vykročila směrem k domu, ale po pár metrech jsem se zastavila. "Jsem ráda, že jsi zpět."
V tu chvíli jsem na pár vteřin ignorovala pocity, které jsem cítila a zpracovávala to, co jsem viděla za Arslanem. Moře. A za mořem pevninu. Možná domy nevypadaly, jako ty v mé době, možná jich nebylo tolik, možná lodě, které jsem viděla, byly jiné, ale i přesto jsem ten výhled poznala. Byla jsem na pozemku mé rodiny.
Potlačila jsem úsměv a protáhla se kolem služebné do domu. Prošla jsem několika chodbami a vyšla dvoje schody, než jsem došla ke dveřím, před kterými stál strážce. Otevřel mi dveře a já vstoupila dovnitř.
"Otče?" Pohlédla jsem na muže sedícího na vyřezávané lavici z drahého zdobeného dřeva.
"Gülbanu, nejzářivější, ze všech růží," usmál se na mě muž v dlouhém tmavě modrém kaftanu s turbanem na hlavě. Měl pečlivě zastřižený plnovous, který již měl v sobě pár stříbrných stop. Jeho tmavé oči byly plné lásky a radosti, kterou jsem také cítila.
Přešla jsem k němu a vzala ho za ruku, nejprve jsem ji políbila na hřbet a poté si jí přitiskla k čelu. Roztáhl ruce a já ho konečně objala.
"Měla jsem o vás strach, otče," vydechla jsem úlevně.
"Nikdy jsem nebyl ohrožen. A měl jsem po svém boku strážce, dítě," obdařil mě úsměvem.
Už jsem se chystala něco namítnout, když se dveře za mnou znovu otevřely.
Dovnitř vstoupila velice stará Morojka. Odhadovala jsem jí něco přes devadesát.
"Matko," usmál se na ženu otec Gülbanu.
"Gülbanu," pokývla na mě Morojka. "Vrať se do svého pokoje, dítě. Brzy bude večeře."
"Jistě. Otče," sklonila jsem hlavu a odešla z místnosti, aby si mohli v soukromí promluvit.
Když jsem kráčela chodbami, téměř jsem běžela. Vyšla jsem schody a otevřela dveře před sebou. Vstoupila jsem do pokoje a rozvázala si vrchní zdobenou část šatů, které se až překvapivě podobali těm, které jsem na sobě měla v podzemí, jen byly indigově modré a vrchní zlatě vyšívaná část měla jiný vzor, který mi vzdáleně připomínal molnijské značky. Šaty měly trochu méně vyzývavý střih, ale i přesto jsem mě jejich podobnost s rudými šaty od Abbigaile vyděsila.
Odložila jsem vrchní část šatů na dřevěnou truhlu. Pokoj byl obrovský členěný na více částí. A já nebyla sama. Cítila jsem něčí přítomnost, ale nepřekvapovalo mě to. Dokonce mi to ani nepřekáželo. Naopak. Srdce se mi rozbušilo, a když zpoza rohu vyšel Arslan, nedokázala jsem skrýt úsměv.
"Přišel jsi," pousmála jsem se.
"Neměl bych tu být," obdařil mě nesouhlasným pohledem. Dokonce se i jako Dimitrij podobně mračil. "Víte, že bych tu neměl být."
"Ale i přesto tu jsi," pronesla jsem vážně.
"Jsem váš strážce, slečno. Nemohl jsem neuposlechnout…"
"Nebyl to rozkaz," vyštěkla jsem automaticky.
"Slečno..."
Srdce mi zběsile bušilo a cítila jsem se zraněně. Bolelo to. Jeho slova mě ranila, stejně jako jeho přístup. Jen jsem nevěděla proč, protože jsem neměla přístup ke vzpomínkám dívky, jejíž tělo jsem obývala.
"Dost!" zastavila jsem ho. "Pokud jsi tu kvůli mému příkazu, pak odejdi."
V jeho očích se objevilo překvapení a na malý okamžik jsem v nich zahlédla bolest.
"Myslela jsem, že jsme přátelé," vydechla jsem upřímně.
Jeho pohled se střetl s tím mým. "Oba víme, že nemohu být vaším přítelem, slečno. Jsem obyčejný dhampýr a váš strážce."
Bodlo mě u srdce. "Oba jsme dhampýři," opravila jsem ho.
"Ale i přesto jste vy ctěná dáma a já váš strážce," oznámil mi s kamennou tváří.
"Dáma, kterou jsi ještě před týdny učil bojovat," odvětila jsem klidně a přešla blíž. Zastavila jsem se jen pár kroků od něj a vzhlédla k němu. Nadzvedla jsem obočí. "Co se změnilo?"
Ačkoliv jsem neznala celou situaci. Pocity, které jsem teď cítila, my byly více než známe. Měla jsem pocit, jako bych prožívala déjà vu.
"Co chceš?" vydechl rezignovaně.
"Trénuj mě. Cvič mě. Chci se dokázat ubránit sama," vyhrkla jsem automaticky.
"Nemůžu," zavrtěl hlavou.
Vystrčila jsem vzdorovitě bradu. "Proč ne?"
Hluboce se mi zadíval do očí. "Ty víš proč," odpověděl klidně a odvrátil ode mě pohled.
"Jsi ve službách mé rodiny už tři roky. A nikdy ti nevadilo trénovat mě. Stal ses mým strážcem sotva před měsícem a už..."
"Gülbanu," vydechl prudce a otočil se ke mně zády.
"Trénuj mě," zopakovala jsem. Postavila jsem se mu do cesty a chytila ho za předloktí. "Nechci žít jako Morojka na plný úvazek. Nechci spoléhat na strážce. Chci být schopná se ubránit sama."
"Může tě trénovat, kdokoliv jiný," odvětil klidně.
"Ty jsi, ale nejlepší," odsekla jsem. "Navíc, nikdo další tu není. Všichni by to řekli mému otci."
"Jak si můžeš být jistá, že mu o tom neřeknu?" probodl mě nesouhlasným pohledem.
"Protože kdyby si se mnou nesouhlasil, pak bys to udělal už dávno," promluvila jsem sebejistě."Neřekneš mu to."
"Slečno..."
Pohlédla jsem mu do očí. "Gülbanu," opravila jsem ho.
Sklopil pohled k mé ruce, která mu drtila předloktí. A vzápětí mi znovu pohlédl přímo do očí.
Sebrala jsem veškeré sebeovládání a pustila ho. "Zítra ráno se sejdeme ve stájích. Bude lepší trénovat v lese, než zde," oznámila jsem mu...
Svět kolem se rozplynul. A já se ocitla ve stájích a hřebelcovala bílou klisnu. "Hodná holka," poplácala jsem koně po hřbetě.
"Kdyby vás viděl v těchto šatech váš otec nebo vaše babička, nejspíš by vás uzamkli ve vašich pokojích," ozval se za mnou vážný hlas se stopou pobavení.
Srdce se mi rozbušilo a sama pro sebe jsem se pousmála. Pak jsem zvážněla a otočila se.
"Pak je možná dobře, že mě neuvidí," odsekla jsem.
Pohlédla jsem na své oblečení. Jednalo se o černé divně střižené kalhoty, které jsem měla zastrčené ve vysokých botách. Mimo jiné jsem měla na sobě, ale i volnou slonovinovou halenu a kolem pasu mě obepínal kožený pás.
Odhodila jsem slámu, kterou jsem hřebelcovala koně a přešla k zábradlí, na kterém bylo sedlo. Chystala jsem se ho vzít, když mě Arslan předběhl.
"Ještě umím osedlat vlastního koně," namítla jsem. "Radši se postarej o Demira a nech Almas na mně." Popadla jsem ohlávku dřív, než mě stačil znovu předběhnout
Bílá klisna pohodila hlavou, jako by se mnou souhlasila.
"Almas je vzácný kůň," poznamenal a pohladil klisnu po krku.
"Já vím," souhlasila jsem. "Většina zvířat mě nenávidí, tak jako všechny dhampýry."
Arslan na chvíli zmizel ve stájích, a když se objevil venku, vedl vedle sebe nádherného černého hřebce. "Demir tě má také rád," zacukaly mu koutky, když jsem druhého koně pohladila po krku.
"Tebe má radši," namítla jsem.
"Říká se, že koně umí číst v lidech. Poznají, kdo si jejich lásku zaslouží," pronesl vážně.
Pousmála jsem se a vrátila se ke své klisně. Nasadila jsem jí ohlávku, zatímco Arslan sedlal svého hřebce. Nenápadně jsem ho sledovala. Líbil se mi uvolněný výraz v jeho tváři, když sedlal koně. Dělal to s takovou péčí, že to vypadalo spíše, jako obřad, než běžná činnost.
"Pojedeme na nějaké určité místo, nebo je to jedno?" zeptala jsem se, když jsem dotáhla sedlo. K mému překvapení Arslanův kůň byl už připraven.
"Znám místo, kde nás nikdo nebude hledat," oznámil mi neochotně.
Popadla jsem svůj plášť a vyhoupla se do sedla. "Dáme si závod?" navrhla jsem.
"Nepřichází v úvahu," zamračil se a také nasedl na koně. "Drž se za mnou."
"Je ještě světlo, žádní Strigojové venku nejsou," namítla jsem.
"Gülbanu," vydechl unaveně.
"Fajn, budu se držet za tebou," zavrčela jsem.
Jeli jsme převážně pomalejším cvalem, což mě k smrti užíralo. Chtěla jsem cítit vítr. Cesta trvala něco kolem půl hodiny, než jsme zastavili na malé mýtině.
"Narodila jsem se tu. Tyhle lesy znám do posledního keře, jak je možné, že jsem tuhle mýtinu nikdy neviděla?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Možná pro to, že jezdíš převážně na východ, tohle je západně od domu," vysvětlil.
Nevykal mi, ani mi neříkal slečno. To bylo dobré znamení.
Seskočila jsem z Almas a připevnila jí k ohlávce provaz, jehož druhý konec uvázal Arslan ke stromu. Když byli koně zajištěni, přišla řada na trénink.
Sundala jsem si plášť a trochu se otřásla. Bylo už chladno a to i přesto, že slunce mělo zapadnout až za pár hodin. Ujistila jsem se, že mé vlasy jsou pevně svázané v copu a pohlédla na mého strážce.
"Můžeme?" zeptala jsem se vážně.
"Pamatuješ si základy?" zeptal se.
"Jistě že," pousmála jsem se.
"Pak ukaž, co v tobě je," pobídl mě s kamennou tváří.
Začali jsme kolem sebe kroužit. Nečekala jsem a zaútočila. Podařilo se mi setřást jeho protiútok, ale vzápětí jsem se ocitla na zemi. Vyskočila jsem a zkusila to znovu. Sotva jsem ho, ale zasáhla do boku. Odrazil mě a já skončila zpátky na zádech. Když se to ještě několikrát opakovalo, mé nervy začínaly povolovat.
"Tobě se vážně líbí, když se válím v trávě, že?" dotázala jsem se podrážděně.
"Soustřeď se. Dokud se nedokážeš plně soustředit a předpovídat mé kroky, tak se nikdy na nohách dlouho neudržíš," poučoval mě. To mi někoho připomínalo.
Kopla jsem ho a zasáhla ho do nohy, když to nečekal. Zahrála jsem, že ho chci praštit do ramene a namísto toho ho chtěla praštit do břicha, když se kolem mě až s překvapivou eleganci protáhl a stočil mi ruku dozadu. Přitáhl mě zády k sobě.
Přerývaně jsem dýchala neschopná se plně nadechnout. Srdce mi bušilo a já cítila, že i jeho srdce bije o něco rychleji, což ve mě vyvolalo příjemný pocit radosti.
"Když chceš klamat, musíš klamat celým svým tělem, nejen svou rukou," vydechl jen kousek od mého ucha.
"Kdybych měla meč, pak bych..."
"Správný bojovník se má umět bránit i bez meče," přerušil mě. "Nedám ti do ruky meč, než si nebudu jistý, že ti neublížím."
Povolil sevření. Využila jsem toho a otočila se k němu tváří. Neustoupila jsem ale, takže jsem se ocitla od něj jen pár centimetrů tváří v tvář.
"Jsem dobrá v boji s mečem," oznámila jsem mu sebejistě.
"Pořád ale nejsi dostatečně rychlá, aby si mi stačila," opravil mě.
Pousmála jsem se. Rychle jsem ho od sebe odstrčila a udeřila ho do ramene. Podařilo se mi využít překvapení a zasadit mu pár úderů, než jsem se znovu ocitla na zemi.
"Učím se rychle," poznamenala jsem vítězoslavně.
Zacukaly mu koutky, ale včas se znovu ovládl. "Pro dnešek to už stačí," rozhodl.
"Ale..."
"Brzy se setmí. Určitě byste nechtěla, aby si někdo všiml, že jste zmizela, slečno," pronesl nekompromisně.
"Gülbanu," opravila jsem ho. "Jsem Gülbanu."
"Jsem váš strážce, nehodí se abych..." zamračil se.
"Otec si taky se všemi svými strážci tyká," argumentovala jsem. "A dřív si neměl problém mě oslovovat jménem."
"Neměla bys se mnou trávit tolik času," pohlédl někam za mě.
"Jistěže měla," nesouhlasila jsem. "Jsi můj strážce, sám mi to neustále připomínáš."
Zadíval se mi přímo do očí. "Víš, jak to myslím, Gülbanu. Tohle musí přestat."
Sklopila jsem pohled a vzápětí mu znovu pohlédla do očí. "To říkáš ty," odsekla jsem. Rychle jsem přesekla lana, která držela koně a naskočila na bílou klisnu dřív, než se stačil vzpamatovat. Pobídla jsem ji a cvalem se vřítila do lesa. Věděla jsem, že nebude dál, jak sto metrů za mnou...
Práskla jsem za sebou dveřmi a začala se rychle převlékat z věcí na trénink do šatů, ve kterých jsem měla spát. Zalezla jsem do postele a chtěla předstírat spánek...
Stála jsem před zrcadlem a zírala tupě na odraz v zrcadle. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla tvář dívky, jejíž očima jsem viděla svět. Byla krásná. Možná jsem byla hezká, ale v tom případě, žádné ze slov nemohlo popsat krásu Gülbanu. Měla stejně tmavé vlasy jako já i dost podobnou barvu pleti. Její tvář ale byla mnohem lépe řezaná, sice neměla tak viditelné výhody dhampýrek oproti Morojkám, ale vyzařovala z ní krása, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Její oči byly modrošedé, stejně jako oči Gülcan. Ale měli mnohem více atypický tvar. Nebyly to ani liščí ani kočičí oči, ale byly jim velmi blízké. Vlastně možná ten tvar byl podobnější mým vlastním očím, více, než jsem nejprve odhadovala. Ale barva jejích očí vše měnila. Měla trochu větší nos, ale to jí dělalo o to, krásnější. Vybavila jsem si slova Adriana. "Někdy malá chyba jen dodá člověku na dokonalosti." A měl pravdu. Gülbanu byla dokonalá. Její temně fialové šaty byly pokresleny zlatými ornamenty, nebo alespoň některé jejich části. Ty šaty se, ale lišily od ostatních, na které jsem byla zvyklá, protože postrádaly část, která se vázala kolem prsou, a na místo toho byly šaty jen zapnuty knoflíky vpředu.
"Zapomněla jste na závoj," ozval se za mnou přátelský hlas.
Spoza rohu vyšla lidská dívka s čelenkou podobné té, která byla nabyta éterem, na které byl připevněn fialový šátek. Připevnila mi ji k rovným vlasům, které byly nahoře zapleteny a dál volně spadaly dolu. Látka mi splývala po vlasech a zádech volně dolu.
"Jste nádherná," pousmála se na mě.
"Děkuji, Aishe," oplatila jsem jí úsměv. Ale musela jsem se přemáhat.
"Jste smutná," oznámila mi starostlivě.
"Jen nemám zrovna dnes náladu na rodinnou večeři," zalhala jsem.
"Nechala jsem v kuchyni připravit váš oblíbený dezert z granátových jablek," povzbuzovala mě. "A kuchař připravil vaši oblíbenou rýži."
"Můj strážce je kde, Aishe?" zeptala jsem se a skryla svou zvědavost.
"Strážce Arslan byl dnes odpoledne ve stájích, nejspíš se šel převléknout, aby vás mohl doprovodit k večeři," hádala.
V ten moment se ozvalo zaklepání.
Aishe automaticky otevřela a ztuhla na místě, když uviděla Arslana. Skryla rozpaky a sklopila pohled k podlaze. "Slečno?"
"Můžeš jít, Aishe," pokynula jsem jí, zatímco jsem bojovala se zapínáním náhrdelníku.
Arslan mlčky vstoupil do pokoje a zezadu ke mně přistoupil. Opatřně převzal zlatý náhrdelník vykládaný drahokamy do tvaru zlaté růže. Ten náhrdelník byl jiný, než náhrdelník éteru, který měla Mihrimah, ale byl i přesto nádherný.
Odhrnula jsem vlasy i se závojem ze zadní části krku a nechala ho náhrdelník zapnout.
"Děkuji," vydechla jsem, zatímco jsem se snažila soustředit na pravidelné dýchání.
Narovnal mi vlasy zpět na své místo a naše pohledy se v zrcadle střetly. Byl vyšší než já, ale nebyl to tak velký výškový rozdíl, jako mezi mnou a Dimitrijem. Musela jsem uznat, že ti dva se k sobě hodili. Oba byli krásní. A oba měli v očích oheň, a to i přesto, že se ho Arslan snažil skrýt.
"Přichází zima," vydechla jsem smutně. "Bude obtížné se nepozorovaně scházet kvůli cvičení."
"Už tě to přestalo bavit?" zeptal se vážně, ale v jeho očích zajiskřilo pobavení.
Prudce jsem se otočila. "Ne, nechci přestat trénovat," vyhrkla jsem automaticky, když jsem si uvědomila, jak blízko jsem stála.
Pohlédl mi do očí. "Pak budeme dál pokračovat ve výcviku. Můžeme trénovat uvnitř."
"Bude těžké najít místo, kde by nás nikdo nevidět," namítla jsem.
"Měli bychom jít," upozornil mě. "Vaše babička už čeká."
"A otec?" zeptala jsem se překvapeně.
"Odjel odpoledne kvůli státnickým záležitostem. Nějakou dobu bude na cestách," vysvětlil.
Vykročil ke dveřím.
Následovala jsem ho domem až před stejné dvoukřídlé ohromné dveře, které vedly i do ložnice, kterou jsem opustila.
Starý dhampýr otevřel dveře a já vešla bez váhání dovnitř.
"Pojď ke stolu, Gül," promluvil ke mně ženský hlas.
Prošla jsem pokojem až ke stolu, kolem kterého se táhla podél kulaté zdi lavice potažená drahou látkou. Na které seděla stará Morojka, která byla její babičkou. Její šedé vlasy a tmavě hnědé oči mě fascinovali. Její kůže byla světlá i na Morojku a její šaty i postava, byly i přes její věk bez nejmenší chybičky.
"Babičko," přešla jsem k ženě, políbila jsem její ruku a přiložila si ji k čelu.
"Má drahá, dcero všech růží, poupě moje," usmála se na mě. "Posaď se."
"Budeme i dnes po večeři pokračovat ve vyučování?" zeptala jsem se nejistě.
"Jistě drahá, hned jak načerpáme trochu energie jídlem," obdařila mě vědoucím úsměvem. 'Knihy už jsou připraveny,' ozval se její hlas uvnitř mé hlavy.
Pohlédla jsem před krb a spatřila nádhernou pozlacenou truhlu s otevřeným víkem, ve které ležely tři velice povědomé knihy. Knihy éteru.

 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kumibo kumibo | 8. listopadu 2014 v 21:17 | Reagovat

Miluju to :-) moc se těším na další :-)

2 ann ann | 8. listopadu 2014 v 23:21 | Reagovat

moc pekné pokráčko

3 supercrazy7 supercrazy7 | Web | 8. listopadu 2014 v 23:33 | Reagovat

Wauu moc pěkné :-)

4 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 8. listopadu 2014 v 23:59 | Reagovat

Jsem zvědavá, komu to dojde jako první :D

5 Katy Katy | 9. listopadu 2014 v 0:14 | Reagovat

[4]: Myslíš to, že mají pouto? Tedy aspoň si myslím, že to je ono. :-D

6 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 11:15 | Reagovat

[5]: Nemají pouto, myslím něco jiného :D

7 Katy Katy | 9. listopadu 2014 v 15:07 | Reagovat

[6]: Tak, že ten její strážce bude předek Dimitrije? A jestli ani to tak už skutečně nevím :-D

8 Katie Katie | 9. listopadu 2014 v 15:11 | Reagovat

Suprova kapitola 😵 tesimse na dalsi kapitolu doufam ze bude brzy 😃

9 Seei Seei | 9. listopadu 2014 v 19:57 | Reagovat

Nechapu to! :D ale predek Dimky to byt nemuze, protoze je dhampyr a otec dimky byl moroj:) ale snad bude rychle nova kapca Rose a vysvetlis nam to!:D

10 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 22:40 | Reagovat

[9]: Ne, že bych chtěla tě svádět nějakým směrem, ale Olena je dhampýrka :D

11 Mangy Mangy | 12. listopadu 2014 v 15:28 | Reagovat

[10]: No to snad ne :D Kdy bude nová kapča ? Rose i Sydney

12 veronikaš veronikaš | 12. listopadu 2014 v 16:44 | Reagovat

je to prekrasne napsane a uzasne se to cte prosíííííííííííííííím co nejdriv dalsi kapitolu :-D  :-D  :-D  :-D

13 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 22:24 | Reagovat

[11]: Až bude nějaká dopsaná? :D

[12]: Děkuju :3

14 Mangy Mangy | 16. listopadu 2014 v 19:05 | Reagovat

A mas uz nejakou napanou? :3

15 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 21:03 | Reagovat

[14]: Nope.

16 AdriaDark AdriaDark | Web | 17. listopadu 2014 v 17:41 | Reagovat

Kdyby to bylo možné, řekla bych že jde o Gulcan

17 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 19:12 | Reagovat

[16]: V jakým smyslu to myslíš?

[14]: Udělám ti radost právě jsem dopsala Sydney POV.Takže zítra nebo ve středu budete mít, co číst.

18 lillian lillian | 21. listopadu 2014 v 12:43 | Reagovat

[17]:Je pátek. Takže kdy bude další kapitola? :-)

19 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 14:30 | Reagovat

[18]: Je ve stavu rozpracované opravy.

20 lillian lillian | 21. listopadu 2014 v 21:58 | Reagovat

[19]:Ok. :-) Díky za info.

21 Ketty Ketty | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 12:37 | Reagovat

[19]: Super! Nemůžu se dočkat pokračování! Píšeš moc hezky, čte se to jedním dechem...

22 Seei Seei | 22. listopadu 2014 v 13:57 | Reagovat

[19]: JOOO OOOOOOOOO! :)))))) doufám, že brzy :D

23 Verča Verča | 24. listopadu 2014 v 20:16 | Reagovat

Moc se mi líbí tvůj styl psaní. Už se těším na další!💖😁😃

24 Kitanek Kitanek | 25. listopadu 2014 v 22:10 | Reagovat

Boze hltam to jednim dechem ...pises opravdu skvele.Tak nas netrap prosim a dej nam dalsi kapitolku :)

25 EL EL | 29. listopadu 2014 v 0:38 | Reagovat

píšeš vážně skvěle.... tvůj blog jsem objevila před několika dny a musím říct, že je to fakt bomba....:-) líbí se mi tvoje originální rozpracování příběhu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama