18. kapitola - Zákon akce a reakce

23. listopadu 2014 v 2:10 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

18. kapitola - Zákon akce a reakce
Otevřela jsem oči. V pokoji bylo stále šero, ale zpoza těžkých závěsů, které někdo nezatáhl pořádně, už prosvítaly paprsky slunce. Bylo ráno.
Pohlédla jsem na pohovku v rohu pokoje. Adrian stále spal. Potichu jsem odhrnula přikrývku a vylezla z postele. A přešla jsem blíž k pohovce.
Adrian působil klidným a nevinným dojmem. Jeho symetrická a velice pohledná tvář byla uvolněná. I přes nepohodlí spánku na pohovce vypadal naprosto přirozeně a klidně. Jeho tmavě hnědě jemné vlasy už potřebovaly zastřihnout. Poznala jsem to podle jeho každodenního rozčilování v koupelně. Jeho vlasy i za pomoci nadbytku gelu a přípravků přestávaly držet požadovaný tvar. Ale teď ho jeho rozcuchaný účes netrápil. Byl zcela spokojený.
Natáhla jsem k němu ruku. Chtěla jsem se dotknout jeho vlasů, ale zarazila jsem se. Nemohla jsem ho vzbudit. Morojové sice nepotřebovali tolik spánku jako lidé, ale na druhou stranu Adrian byl stále oslaben temnotou éteru. Nebyla jsem si tím sice úplně jistá, ale myslela jsem si, že by mu pár hodin spánku navíc mohlo pomoci se sebekontrolou.
"Sageová?" vydechl, aniž by otevřel oči.
Strnula jsem. Vzbudil se.
"Omlouvám se," vydechla jsem tlumeně. "Klidně spi dál."
Zpoza víček na mě pohlédly smaragdově zelené oči.
Na zlomek vteřiny jsem se ocitla v jeho hlavě. Zděsila jsem se, když jsem viděla to, co on. Mé vlasy vypadaly, jako by neviděly hřeben už několik týdnů. Bylo mi jedno, že Adrian vnímal můj zevnějšek jako roztomilý a sexy. Potřebovala jsem do koupelny. Ihned.
Počkej, promluvil ke mně Adrian skrze pouto, když už jsem měla v plánu odejít do koupelny.
Překvapeně jsem na něj pohlédla.
"Sydney," promluvil nahlas.
Neochotně jsem na něj pohlédla. Ale nedokázala jsem nic říct.
Byla jsem zmatená. Na jednu stranu jsem si uvědomovala chybu, kterou jsem předešlého večera udělala a na druhou jsem ho chtěla znovu políbit a říct mu pravdu o tom, co jsem k němu cítila. Bylo to chaotické a matoucí. Veškeré ty emoce. Pouto. Temnota. Nevěděla, jsem jak se s tím vypořádat.
Něco v Adrianově pohledu se změnilo. Bál se o mě, ale víc už jsem skrze pouto vyčíst nemohla. Nenechal mě číst v jeho myšlenkách ani pocitech. Blokoval mi přístup.
Pohlédl mi zpříma do očí. Stále se chceš za každou cenu zbavit pouta?
Ztuhla jsem na místě, zatímco mé srdce vynechalo jeden úder. Najednou jsem zalitovala, že jsem stála. Nečekala jsem, že by se mě na něco takového mohl zeptat. Ne, teď. Ne, v dohledné době.
"Nevím," přiznala jsem nahlas.
Adrian vstal a líně překonal vzdálenost mezi námi. Pokusila jsem se couvnout, ale narazila jsem do konferenčního stolku.
Nevíš? zeptal se mě fascinovaně.
"Prosím, neptej se mě," vyhrkla jsem najednou.
"Proč?" promluvil nahlas.
Ucítila jsem, jak mě vzal za bradu a donutil mě tak, abych k němu znovu zvedla zrak.
"Včera, si to byla ty, kdo..."
"Já vím," skočila jsem mu do řeči a i přes jeho dotek se snažila dívat stranou. "Už bych měla jít. Brzy se ostatní vzbudí."
"Sydney," vydechl unaveně.
Pohlédla jsem mu do očí. Nezmohla jsem se na slovo. Mé srdce mě zrazovalo, zatímco jsem se snažila zachovat racionální uvažování. Mé city k Adrianovi mi v tu chvíli připadaly silnější, než jakýkoliv důvod, proč to všechno bylo špatné.
Na sucho jsem polkla. "Svou odpověď jsi dostal, již včera, Adriane. A teď mě nech jít, než se někdo vzbudí."
Přišlo to, jako blesk z čirého nebe, když Adrianovi zdi zmizely a zničehonic mě strhl proud jeho myšlenek. Cítila jsem, jeho překvapení, jeho radost i nejistotu, jako by ty pocity byly mé vlastní. A možná že byly. I přesto, že jsem ale chtěla vědět, co cítí, stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že narušuji jeho soukromí. A tak jsem ty zdi vytyčila mezi námi tentokrát já a vytrhla se z jeho mysli.
"Uvidíme se později," vyhrkla jsem a protáhla se kolem něj.
Udělala jsem sotva tři kroky, když jsem ucítila Adrianovu dlaň na mém zápěstí. Dřív, než jsem si stačila uvědomit, co se děje, trhl mým zápěstím a já se prudce otočila. Jeho rty vyhledaly ty moje, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Byla jsem překvapená tím, že mé tělo reagovalo na to jeho, tak přirozeně. Bez toho aniž bych na to pomyslela, omotala jsem mu ruce kolem krku. Cítila jsem Adrianovu druhou ruku, jak si mě za bok přitahoval blíž. A pak polibek opatrně přerušil.
Udýchaně jsem mu zůstala hledět do očí. Neschopná slova.
"Jen jsem potřeboval vědět, že se mi to nezdálo," mrkl na mě po pár vteřinách ticha.
Potlačila jsem úsměv a nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Něco tě pobavilo?" zeptal se na oko dotčeně.
"Uvidíme se později, Adriane," otočila jsem se a zamířila ke dveřím dřív, než mě znovu zastavil.
Protáhla jsem se rychle předsíní s botami v rukou a vyšla na osvětlenou chodbu. Stačila jsem ještě ukradnout Adrianův hotelový župan, abych hotelem nekráčela jen v mém provizorním pyžamu. Byla jsem, ale už ale u sebe zpátky v pokoji, když mi došlo, že moje šaty zůstaly u Adriana v pokoji.
Když jsme se znovu ocitly ve vzduchu, byla jsem pověřena úkolem projít znovu veškeré právní záležitosti rodiny Mazurových. Měla jsem to udělat už v noci, ale kvůli Adrianovi jsem na to zapomněla. A tak jsem jen projížděla složky v počítači, které mi zkopíroval Zmeja a snažila se najít právnické kličky, které by proti mně mohla druhá strana vytáhnout. Všechny mé myšlenky se ale upínaly k Adrianovi, který si sedl přede mě. Původně se chtěl posadit vedle mě, ale nějakým zázrakem se mi podařilo ho odbýt. Měla jsem práci a on už mě tak rozptyloval, víc než dost.
Aktuálně hrál nějaký kvíz na tabletu a nahlas četl otázky, takže mi čas od času vylítla správná odpověď dřív, než jsem si uvědomila, že bych se měla soustředit na něco jiného. Choval se jako malé dítě, které trucovalo, že jsem mu sebrala jeho oblíbenou hračku. A já byla tak roztěkaná, že jsem mu na to snadno naletěla.
"Zákon elektromagnetické indukce..." zamumlal Adrian nahlas předstíraje uvažování. "To bude určitě Newton."
"Faraday," povzdychla jsem rezignovaně.
"Neříkalas, že se musíš soustředit na práci?" zadíval se na mě skrz mezeru mezi dvěma sedadly. "Protože jestli musíš pracovat..."
"Fajn!" vyštěkla jsem lehce zoufale. "Vyhrál si! Můžeš se posadit vedle mě," zaklapla jsem notebook.
Sotva jsem to dořekla, Adrian se objevil vedle mě s úsměvem na rtech.
"Už jsem se bál. Zbývaly mi už jen tři otázky," obdařil mě pobaveným pohledem.
Protočila jsem oči v sloup a znovu chtěla otevřít notebook, když mnou projel prudký výboj elektrického proudu. Chtěla jsem vykřiknout, ale v tu chvíli mi došlo, že jsou v letadle i ostatní. Šokovaně jsem pohlédla na Adrianovu ruku přiloženou těsně nad mým kolenem v místě, kde končila má černá sukně. Vykulila jsem oči a zděšeně pohlédla na Adriana.
Už jsem ti říkal, jak sexy vypadáš, i přesto, že máš na sobě znovu ty alchymistický hadry? promluvil ke mně skrze pouto.
Prudce jsem sebou trhla a plácla ho přes ruku. "Zbláznil ses?" zavrčela jsem skrze zatnuté zuby. Nemohla jsem uvěřit, že to právě udělal.
"Au, nemůžeš jen tak mlátit lidi na potkání, Sageová," zatvářil se ublíženě. Pokud vím včera ti to nijak zvlášť nevadilo.
Spražila jsem ho pohledem.
"Omlouvám se," řekl nakonec. K mému překvapení to opravdu myslel vážně. "Můžeš klidně pracovat dál, mně stačí být tady." Ukázal na své nové sedadlo.
S povzdechem jsem otevřela svůj notebook. Vzhledem k Adrianovi, který seděl vedle mě jsem radši pouze studovala zákony a vyhlášky ohledně majetkového dorovnání v Turecku. Veškeré dokumenty ohledně rodin Mazur a Omarah jsem vynechala.
K mému překvapení Adrian dodržel slib a věnoval se něčemu na internetu, zatímco já mohla v klidu studovat. O dvě hodiny později jsem, ale byla vyrušena Adrianovými myšlenkami. Viděla jsem sama sebe ve spodním prádle, které zcela jistě bylo výplodem jeho fantazie. Snažila jsem se potlačit pouto, ale ať jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem tomu uniknout. Byl tak pohlcený mnou, že jsem málem přestala dýchat. Věděla jsem, že to bylo špatné, ale i přesto mě jeho emoce pohlcovaly způsobem, který jsem nedokázala popsat slovy.
Prudce jsem postavila zeď mezi nás a málem vykřikla, když jsem si uvědomila, že Adrianova ruka je znovu na mé noze. Rozzuřeně jsem k němu střelila pohledem a chystala se k protestu, když jsem se zarazila. Spal.
Tlumeně jsem zaklapla laptop a rozhlédla se kolem. Viděla jsem jen spící Rose, ostatní museli být v přední části letadla. Nechtěla jsem Adriana budit, ale během dvaceti minut jsme měli přistát. Zaváhala jsem.
Adrianova ruka našla zapínání na mé podprsence, zatímco druhá Sydney se dotýkala jeho zádových svalů. Sjel svými rty na její krk a...
"Adriane," zatřásla jsem s ním možná až příliš prudce. I přesto jsem, ale neznámým způsobem dokázala odolat touze mu vrazit facku.
Jeho rty přejížděli po její kůži na...
"Adriane!" vyštěkla jsem o něco hlasitěji. Vlastně mě překvapilo, že jsem tím nevzbudila Rose, která stále ještě spala.
"Sydney?" zazíval Adrian rozespale.
"Omlouvám se, ale... Tenhle druh snu sledovat odmítám," pronesla jsem příkře.
Adrian prudce otevřel oči, jako bych mu právě vrazila onu facku. "Ty si..." vydechl nevěřícně.
Na sucho jsem polkla. "Ano, viděla jsem to." Nechtělo se mi to příliš rozebírat a tak jsem se radši rozhodla změnit téma. "Brzy přistaneme, měla bych upozornit ostatní."
Altın Şehir. Zlaté město. Bylo to velice výstižné jméno pro morojský klub. Věděla jsem, že tento klub byl jedním ze dvou nejvýdělečnějších na světě, alespoň z těch Morojských. Dříve už jsem navštívila podobná místa. Místa, kde se luxus a peníze snoubily s krví a často i hazardem. Nebo, alespoň tak jsem to vnímala kdysi. Teď jsem, ale díky Adrianovi a Rose viděla vše úplně jinýma očima. Viděla jsem působivý luxusní bar, který působil dojmem, že vše, co v něm bylo někdo zalil zlatem a drahými kameny. Bylo to nádherné. Ale na můj vkus příliš přezdobené.
Usadila jsem se ke stolu, sledujíc Adriana. Věděla jsem k čemu se schylovalo. Potřeboval krev. I přesto, že Zmeja obstaral Adrianovi i Lisse dárkyni, už v Paříži, vypadalo to, že éter ovlivnil i jejich potřebu se krmit krví. Adrian vypadal, jako by byl těžce nemocný a stejně tak i Lissa. Oba byli bledí a jejich tváře byly strhané stejným způsobem. Daleko hůř než oni, ale vypadal Christian Ozera. Byl bílý téměř stejně, jako když býval Strigojem. V Paříži nebyl podle jeho tety ještě psychicky připraven na konzumace krve. A i přes jeho kamenou tvář bych klidně i přísahala, že ho ta představa stále děsila. Nebo spíš by to Adrian odpřísáhl, protože to právě díky jeho starosti o Christiana jsem začala vnímat i potřebu krve někoho jiného, než jeho.
"Tohle si vezmi," vydechl Adrian vážně a vtiskl mi chladný kov do ruky.
Překvapeně jsem pohlédla na stříbrný medailon. Byl poměrně malý, ale i přesto mi bylo jasné, že magie v něm byla dostačující. Více, než jeho velikost mě ale upoutala lilie, která byla vyobrazena na jeho svrchní straně. Byla působivá. Každý její detail byl, tak dokonale vytvarován do kovu, že vypadala téměř až skutečně.
"Mělo by tě to udržet mimo mou hlavu, dokud budu uvnitř," vysvětlil.
Nelíbilo se mi, že znovu využil éter. Bylo mi jasné, že mi to dal před Rose, aby zabránil mému protestu. Věděl, že bych ji jinak odmítla. Musel vědět, že ani krmení nebude pro mě představovat takovou překážku, abych kvůli vlastnímu pohodlí riskovala jeho zdraví.
Nezapomínej, že je tu Rose, zarazil mě. Musel poznat, že jsem se chystala mu medailon vrátit. Prosím, neodmítej ho. Přísahám, že ho mám už nějakou dobu. Jen jsem neměl příležitost ti ho dát, pokračoval. Nelhal.
"Děkuju," vydechla jsem nejistě. Stále se mi, ale nelíbilo, že jsem sama měla pouto zablokovat. Už nějakou dobu jsem se připravovala na to, že se budu muset smířit s jeho krmným procesem. Byla to zkušenost, kterou jsem dříve, či později musela projít. Nelíbilo se mi, že jsme to stále odkládali. Chtěla jsem tu noční můru už mít za sebou.
Prosím, Scarlet, ozval se jeho hlas znovu v mé hlavě. A nebylo to to jediné, co mi řekl. Jen ten zbytek nedal najevo svými slovy, nýbrž směsicí emocí.
Nechtěl, abych ho tak viděla. Možná jsem se už cítila připravena, ale zapomněla jsem brát v potaz i jeho psychickou přípravu. A to byla chyba. Protože Adrian nebyl ani zdaleka připraven na mou účast ve své hlavě při pití krve.
Nepatrně jsem přikývla a nasadila si medailon. Nelíbilo se mi to, ale respektovala jsem Adrianovo rozhodnutí. Dokonce jsem ho respektovala i poté, co byl v místnosti pro dárce déle než obvykle. Byla jsem nervózní a vidličkou se přehrabovala v řeckém salátě. Nedokázala jsem jíst. Ne, když jsem věděla, co Adrian dělal. Nebylo to tím, že by se mi jen z té představy chtělo zvracet. Ale byla jsem nesvá z toho, že jsem nevěděla, jestli bylo vše zcela v pořádku.
Ačkoliv to bylo překvapující i pro mne samotnou, už se mi nehnusila představa pití krve. Za těch posledních pár dní jsem Adriana viděla tolika různými způsoby... Věděla jsem, že nebyl zlý. Nebyl nestvůrou, za kterou jsem ho považovala při našem prvním setkání. Dokonce byl v mnoha ohledech lidštější, než lidé s nimiž jsem přišla do styku za léta práce pro Alchymisty.
Pití krve bylo jen nezbytnou součástí jeho života a já to akceptovala. Nemusel se za to stydět. Cítila jsem jeho žízeň po krvi. Bylo to dost podobné tomu, když lidé měli hlad nebo žízeň. Nemohla jsem mu proto vyčítat, že ji potřeboval. Nebyla to jeho volba. Narodil se tak.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sydney Sydney | 23. listopadu 2014 v 2:27 | Reagovat

Naprosto úžasné. Očekávání naplněna, čekat se vyplatilo, ale chci a potřebuji další kapitolu! :3 :D Mně se ten příběh prostě hrozně líbí a jak stoupá číslo kapitoly, tak se pořád víc a víc nemůžu dočkat pokračování. :D Snad bude brzy další kapitolka. ^^

2 Seei Seei | 23. listopadu 2014 v 8:22 | Reagovat

Konečně se dali víceméně dohromady! <3
Snad bude brzo nová :3

3 Mangy Mangy | 23. listopadu 2014 v 10:05 | Reagovat

Užasný :) Kdy bude nová?

4 ANNY ANNY | 23. listopadu 2014 v 10:39 | Reagovat

užasné vážně, ale trochu pomalu přibejvaj kapitolky vážně nádhera jsem zvedaá jak to mezi nima dopadne :D užasne

5 kumibo kumibo | 23. listopadu 2014 v 14:07 | Reagovat

Úžasný :-) miluju to :-D prosím prosím přidej brzy nějakou kapitolu :-) zbožnuju POV Sydney snad ještě víc než PoV Rose :-) zbožnuju to :-)

6 Jall Jall | 23. listopadu 2014 v 14:10 | Reagovat

skvělý, fakt skvělý!

7 nes nes | 23. listopadu 2014 v 19:34 | Reagovat

Opět pěkná kapitola už se těšim na další.

8 Verča Verča | 24. listopadu 2014 v 20:29 | Reagovat

Dá se tohle vyjádřit slovy? Nedá
Slova jako luxusní, boží atd. jsou slabá takové slovo snad ani neni :-D

9 Kitanek Kitanek | 25. listopadu 2014 v 23:09 | Reagovat

UZASNEEEEE :)

10 Kitanek Kitanek | 26. listopadu 2014 v 17:21 | Reagovat

Můžete mi poradit jak najdu PoV Rose?Díky

11 Seei Seei | 28. listopadu 2014 v 9:00 | Reagovat
12 Kitanek Kitanek | 28. listopadu 2014 v 19:09 | Reagovat

Aha- už chápu -díky.Tak to máš už vše zhltlé ..tak,že teď nemám co číst :( :)

13 Kitanek Kitanek | 28. listopadu 2014 v 19:10 | Reagovat

Oprava mám zhltlé :)

14 Seei Seei | 28. listopadu 2014 v 19:21 | Reagovat

[13]: Já taky právě! :D

15 Jilliet Jilliet | 30. listopadu 2014 v 22:35 | Reagovat

Máš tam spoustu pravopisných chyb....kazí to dojem...

16 Verča Verča | 2. prosince 2014 v 0:22 | Reagovat

Já osobně pravopisný chyby neřeším hlavní je že je to oblíbený ,lidem se to líbí to je na tom to nejduležitější. Je to moc hezký a už se těším na další. :-D

17 Tess Tess | 4. prosince 2014 v 19:22 | Reagovat

Juj, fakt dokonala kapitola. :3
I kdyz mam radsi RosePOV... :/ :D

18 Seei Seei | 6. prosince 2014 v 17:56 | Reagovat

[17]: Já taky, ale chci už nějakou HOT scénku se Sydrian!:D

19 Seei Seei | 6. prosince 2014 v 17:56 | Reagovat

[18]: I když už dlouho nebyla HOT SCÉNKA s Romitri . :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama