11. kapitola - Paprsky

28. července 2014 v 15:13 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

11. kapitola - Paprsky
Rychle jsem vstoupila do svého hotelového pokoje a zavřela za sebou dveře. Připojila jsem počítač zpátky k rozhraní a rychle vystopovala čip v Adrianově sluchátku. Neřekla jsem mu, že obsahuje i sledovací zařízení, stejně jako jsem mu neřekla, že jsem mu další sledovací zařízení připnula k jeho pásku a druhé ho ráno přinutila spolknout. Vždycky jsem chtěla mít záložní plán. Pásek nebo oblečení by mohl být přinucen svléknout. Ale sledovatelné zařízení v jeho žaludku bylo po čtyřiadvacet hodin nejspolehlivější. Vzhledem k vedlejším účinkům byla štěnice v Adrianově těle pouze krajní možností.
Už byly skoro na místě. Zatímco na jednom monitoru se pohyboval Adrian, spustila jsem na další obrazovce plán podzemních komplexů. Pokyny Rose byly nepřesné. Byl to je nákres, který v sobě měl spoustu děr. Ale stále jsem si byla jistá tím, že to bylo stále lepší, než nemít vůbec nic.
Agent Johansson volá, Scarlet, vytrhl mě z práce Adrianův hlas uvnitř mé hlavy.
Neubránila jsem se protočení očí v sloup. "Jaká je vaše pozice?" zeptala jsem se.
Notak, Sageová. Dopřej mi aspoň před smrtí nějakou zábavu, dobíral si mě.
Už jsem se chystala otázku zopakovat, ale pak jsem se zničehonic ocitla před výtahem do podzemí. Sledovala jsem Eddieho, který podle mých pokynů připojoval skrze pojistky krabičku, kterou jsem mu dala.
Co kamery? zeptal se mě Adrian.
"Dej mi třicet sekund," vyhrkla jsem do mikrofonu, který jsem si spolu se sluchátkem nasadila, abych ho nemusela celou dobu držet.
Vyhledala jsem rušičku skrze internetové připojení a zapnula ji na dálku. Pak už zbývalo jen se modlit, aby dosáhla až do podzemí a vyhodila veškeré kamery mimo provoz.
"Hotovo," oznámila jsem mu.
Sledovala jsem, jak Adrian spolu s ostatními sjel starým továrním výtahem do podzemí, až k dalšímu výtahu, který přivolal za pomoci kombinace, kterou nám sdělila Rose. Jakmile se všichni ocitli vevnitř, Dimitrij s pomocí Eddieho odstranil kombinační panel.
Hádám, že teď už je to na tobě, pobídl mě Adrian, zatímco se snažil soustředit na jednotlivé dráty.
Chvíli jsem si musela prohlížet jednotlivé dráty, než jsem si byla jistá tím, jak se na ně napojit. Měli jsme jen jeden pokus. "Vytáhni z kufříku ten přístroj podobný tabletu. Máš na něm dva kabely se svorkami," vydechla jsem.
Adrian si vzal od Nataši Ozerové stříbrný kufřík, který jsem mu dala a otevřel ho. Poslechl mě a vyndal přístroj ven. Co dál?
"Modrou svorku přicvakni k třetímu červenému kabelu zprava," poručila jsem mu a počkala, až to udělá. "A tu červenou k černému pátému kabela zleva… Ne, počkej! Čtvrtému!" vyjekla jsem, když jsem si uvědomila svou chybu.
"Sakra, Sageová! Už se rozhodni!" vyštěkl nahlas.
"Je to ten čtvrtý, jsem si jistá," ujistila jsem ho. "Teď zapni displej a spolu s tou krabičkou zavřete panel. O zbytek už se postarám," pronesla jsem vážně.
Co teď? zeptal se mě Adrian, když Dimitrij nasadil panel nazpátek.
"Musíte čekat," vysvětlila jsem. "Až si někdo přivolá výtah, tak vystoupíte. Nesmíte vzbudit podezření příliš brzy."
Adrian pokynul ostatním, aby si udělali pohodlí se slovy, že to může chvíli potrvat. A nemýlil se. Už přes dvacet minut seděl na zemi výtahu opřený zády o stěnu, zatímco výtah setrvával v klidovém stavu. Bylo to stresující. Každou vteřinou se mohl výtah rozjet a zároveň mohli čekat klidně i hodiny.
Sageová?
"Jsem tady," vydechla jsem se stejnou nejistotou, jako byla ta, kterou jsem cítila skrze pouto. Při těch slovech jsem ucítila obrovskou úlevu, která ale nepatřila mně.
Už jsem ti řekl, jak moc sexy vypadáš v těch šatech?
Potlačila jsem úsměv a už se nadechovala k protestům, když jsem ucítila ostré překvapení z Adrianovy strany. Výtah se dal do pohybu.
"Skryj se!" vyhrkla jsem možná až příliš rychle. Měla jsem říct, aby skryl všechny, ale to mi došlo až pár vteřin po tom, co jsem to řekla.
Adrian to pochopil správně. Ucítila jsem nával éteru, a na pár vteřin se ocitla v jeho hlavě, když se před ním otevřely dveře výtahu. Ztuhl. Stáli tam tři Strigojové, a lidský chlapec, kterému nemohlo být víc, jak šestnáct.
Dimitrij se pohnul jako první a protáhl se ven, hned za ním popostrčil Eddie Adriana, pak šla Taša a nakonec sám Eddie. Byla jsem vděčná za to, že kluci, tak rychle reagovali. Ale i tak jsem stále cítila, Adrianův strach, který posiloval můj vlastní.
Chtěla jsem něco říct, ale nakonec jsem to neudělala. Věděla jsem, že by můj hlas mohl Adriana rozptýlit od jeho soustředění, a to jsem nemohla riskovat.
Sledovala jsem jeho očima, jak kráčel chodbou, ale nevěděl kam. Museli se někde skrýt. Všude byli Strigojové i jejich lidé. Bylo příliš nebezpečné se mezi nimi pohybovat. Nemluvě o tom, že jsem cítila i to, jak Adrian každou další vteřinou slábl. Nemohl éter využívat věčně.
Když se dostali do jedné z prázdných chodeb, Dimitrij otevřel jedny z dveří a po chvíli všem pokynul, aby šli za ním dovnitř. Bylo to skladiště. Všude byly krabice, z kterých vykukovaly sáčky s potravinami, a po delším zkoumání jsem zahlédla dveře do chladící místnosti.
"Vypadá to bezpečně," usoudil nakonec Dimitrij.
Ucítila jsem lehkou vlnu éteru, která se otřela o cizí mysl. "Jill spí," informoval ostatní Adrian. "Dám vědět Rose, kde jsme."
Zmínka o Rose zafungovala jako spínač. Zahlédla jsem v Adrianově vzpomínkách smějící se Rose, jak po něm hodila polštář. Necítila jsem žádné milostné emoce, které by s ní spojil, ale i přesto mě míra jeho emocí zaskočila. Bylo to silné přátelství, věděla jsem to. To samé cítil i k Lisse nebo Jill, takže jsem to musela vědět. Ale zároveň jsem z nějakého důvodu v tom viděla něco víc. Možná to bylo tím, že jsem zachytila i vzpomínku na jeho city k ní. Chtěla jsem, aby to tak bylo, ale i když jsem nad tím dlouho uvažovala, ucítila jsem něco jiného. Krátkou vzpomínku. Jeho rty, na těch mých. Bylo to krátké, ale i přesto jsem zachytila víc, než jen fyzickou stránku té vzpomínky. Byl sice zlomek vteřiny, ale i tak mě nechal zakusit jeho syrovou touhu, která vzápětí byla nahrazena něčím...
Omlouvám se, zaslechla jsem hlas uvnitř své hlavy.
Chtěla jsem říct, že není za co, ale nedokázala jsem ta slova dostat přes rty.
"Řekni Jill, že jsme ve skladu s jídlem. A dodala bych i tu chladící místnost, třeba jim to pomůže nás najít," řekla Taša.
"A nezapomeň zmínit i patro," dodal Eddie směrem k Adrianovi.
"Ještě něco?" pohlédl Adrian na Dimitrije.
"Vzpomínáš si na tu lidskou dívku, kterou jsme viděli? Ukaž ji Jill, je možné, že je to dívka o které Rose mluvila," odpověděl mu.
A pak už to netrvalo více, než pár vteřin a já ucítila prudkou vlnu éteru skrze pouto. Přinutila jsem se vystoupit z Adrianovi hlavy dřív, než mě to stihlo vtáhnout do jeho snu. Potřebovala jsem chvíli na vstřebání jeho citů, které ke mně po celou dobu částečně stále proudily. Stejně, jako Jill potřebovala soukromí. Stačilo, že Adrian jít vkročil do snu. Nemusela jsem narušovat její soukromí ještě i já.
"Děje se něco?"
Známý hlas od dveří mnou projel stejným způsobem, jako by mě zasáhl kulový blesk. Možná jsem Ibrahima Mazura znala již nějakou dobu a možná byl otcem dívky, kterou jsem považovala za svou kamarádku, ale i přesto jsem nebyla schopna zapomenout, jakou má moc. Jen blázen by na to zapomněl. Stejně jako by jen blázen zapomněl, že má u něj stále vysoký dluh. Ačkoliv Rose tvrdila, že dluh u jejího otce byl smazán, já sama jsem si tím zas tak jistá nebyla. A radši jsem chtěla zůstat připravena na to, že ho jednoho dne budu muset splatit, než abych si dávala plané naděje. Ostatně krom mě a Zmeji neměl nikdo ani potuchy o tom, čeho přesně se naše dohoda týkala. Stejně tak, jako nikdo neměl ani tušení, co se stalo mé nejstarší sestře.
Zahnala jsem vzpomínky na svou rodinu, které se začaly tlačit do popředí. A prudce se otočila. "Adrian teď mluví s Jill. Udává jí pozici, na které se nacházejí, aby je mohla Rose najít," pronesla jsem s kamennou tváří. Byla to jen částeční lež. Ale věděla jsem, že kdyby mě Adrian potřeboval, prošel by skrze mé zábrany, bez sebemenší námahy.
"Vydal jsem příkazy. Jakmile bude třeba, přesuneme se na letiště. Budeš schopná operovat i během přepravy?" dotázal se, zatímco v jeho očích probleskl nebezpečný oheň.
"Teoreticky, pokud budou už na cestě ven, pak ano," přikývla jsem nejistě. Ta představa se mi, ale příliš nelíbila. Byla bych radši, kdybych mohla být připravena jim pomoc do posledního okamžiku. Svou prosbu jsem si, ale radši nechala pro sebe.
Předstírala jsem práci, zatímco Zmeja se usadil na židli vedle mě. Bylo to deprimující, nemluvě o myšlenkách, které stále odváděly mou pozornost zpět k Adrianovi. Už jsem téměř ztratila ponětí o čase, když jsem se zničehonic ocitla v Adrianově hlavě.
"Pěkný šaty," pronesl Adrian pobaveně s upřeným zrakem na Rose.
Nebýt Adriana nejspíš bych ji ani nepoznala. Vypadala úchvatně, jako pocházela z období mezi čtrnáctým až šestnáctým století z paláce Topkapi v Istanbulu. Klidně mohla být osmanskou princeznou, nebo jednou z výše postavených žen v harému. Nepochybovala jsem, že kdyby tehdy žila, byla by určitě její krása daleko více vyzdvihována.
"Nevěděl jsem, že mám narozeniny," poznamenal Adrian, jakmile jeho první pozastavení nad jejím vzhledem vyprchalo. A spolu s ním vymizely i zábrany, kterými se snažil zakrýt, co v něm Rose vyvolala.
Jeho myšlenky nebyly ani tak citového, jako mužského charakteru. Ale i přesto v jistou chvíli na mě zapůsobily stejně silně, jako by mě někdo znovu probodl dýkou. Bylo to směšné. Uvědomovala jsem si to až příliš dobře. Adrian byl muž, stejně jako každý jiný ani on nemohl kontrolovat své myšlenky. Vlastně by bylo podezřelejší, kdyby se nepozastavil nad náhlou krásou Rose. Nebo nad částmi jejího těla, které šaty odkrývaly.
Rose vypadala jako by se každou chvíli chystala skočit Belikovovi kolem krku, ale sotva udělala dva kroky jeho směrem, ozvalo se zacinkání kovu a Adrianova pozornost se stočila k Christianovi a Nataše Ozerové, která ho objímala.
Chvíli nechal ostatní, aby si mohli užít krátkého okamžiku štěstí. Byl nervózní. To stání na místě a zdržování se mu nelíbilo stejně jako mně.
Sageová? promluvil ke mně skrze své myšlenky.
"Není moc času," řekla jsem.
V tu chvíli, ale Eddie navrátil téma akce zpět do rozhovorů.
"Jdou pro Lissu a Jill," oznámila jsem Zmejovi, jakmile jsem usoudila, že si mohu dovolit na pár vteřin vystoupit z Adrianovi mysli. "Rose je k nim vede."
Netrvalo to, ale dýl jak pár vteřin a já už nestihla ani postřehnout reakci, když jsem zůstala zírat na Jill prostřednictvím Adriana.
"Šla pro ten deník, nebo co," zamumlala Jill sotva slyšitelně. "Prosila jsem jí, aby nechodila, ale ujišťovala mě, že je to v pořádku. A taky mi nabila náramek." Kývla směrem ke stolku, kde ho nechala. "Říkala, že v případě nouze mě zamaskuje."
"Sakra," vyštěkl Christian. "Ona snad zešílela! Chce se nechat zabít?!"
Strhl se chaos. Všichni se začali dohadovat, zatímco Rose jako jediná zmlkla. Věděla jsem, že využila pouta, aby ji našla. A právě proto jsem se zděsila, když jsem zaregistrovala její vyděšený výraz.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Seei Seei | 28. července 2014 v 18:43 | Reagovat

Doufám, že brzy už bude POV ROse:)
Mimochodem, pěkně napsaná kapitola:)

2 kumibo kumibo | 28. července 2014 v 19:12 | Reagovat

Moc hezký :-) moc doufám že bude brzy 2 část kapitoly z POV Rose :-D

3 Sydney Sydney | 29. července 2014 v 17:22 | Reagovat

Úžasná kapitola <3 Nemohla jsem se jí dočkat. Skvěle napsáno, vždy se ti nějak povede, že to čtu a čtu to až do konce bez přerušení. :D Už se těším na další. ^^

4 Tessinka Tessinka | 29. července 2014 v 22:17 | Reagovat

dokonalost :)

5 Niki Niki | 29. července 2014 v 22:22 | Reagovat

Skvělá kapitola :-) poslední dobou mě víc baví číst pohled Sydney :-D

6 nes nes | 30. července 2014 v 9:47 | Reagovat

Opět skvělé už se těšim na další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama