10. kapitola - Cold

14. července 2014 v 2:32 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

10. kapitola - Cold
"Adriane!" vyhrkla jsem rychle, když už téměř byl u dveří. "Víš, že nemáte nejmenší šanci se tam dostat, pokud nepůjdu s vámi," pronesla jsem vážně.
Ten plán měl jistou logiku. Věděla jsem to. Chápala jsem jeho starost o můj život. Ale jedna věc byla to pochopit a druhá s ním souhlasit. Plán, který jsem sama pomáhala vymyslet se obrátil proti mě. A obrátil ho proti mě on.
"Máme pouto. Uvidíš všechno, co já. Můžeš mě klidně napíchnout, pak mi budeš moc přesně říct, co mám dělat, abych se dostal dovnitř, aniž by si byla v nebezpečí," nesouhlasně se na mě otočil.
"Musíte jednat rychle. Na každé vteřině záleží. Zabere příliš času ti to popisovat," namítla jsem. "Obzvlášť, tak aby si mi rozuměl. Ohrozíš tím všechny. Je to sebevražda! Nemů..."
"Ohrozil bych je, kdybych tě nechal jít!" vykřikl a tím mě přerušil. "Slyšela si je, Sageová. Celý plán závisí na mé schopnosti udržet stabilní clonu. Nejsem dobrý v éteru jako Lissa. Obzvlášť ne s tou temnotou. Ovládá mě to. Moc dobře víš, že den ode dne je to horší. Bude pro mě příliš těžké se soustředit. Nechci tě tam. Ne kvůli tomu, že bych ti nevěřil, nebo tě chtěl omezovat. Nechci tě tam, protože to ty by si vše ohrozila," pronesl vážně. "Protože když si se mnou nedokážu se soustředit na nic jiného." Pohlédl mi zpříma do očí.
Měla jsem pocit, jako by mi někdo chrstnul sklenici ledové vody do tváře. A ať jsem to chtěla přiznat nebo ne, Adrianova slova se mě někde hluboko uvnitř dotkla a zažehnula oheň, který se šířil mými žilami. Chtěla jsem něco říct. Cokoliv. Ale nedokázala jsem to.
Já, Sydney Katherine Sageová, jsem snad poprvé za svůj život nebyla schopna jediného slova.
"Přísahám, že jsem se snažil, Sageová. Snažil jsem se tě dostat ze své hlavy, ale nejde to. Ať se snažím jakkoliv, když si poblíž nedokážu se na nic kolem kromě tebe soustředit," přiznal. "Můžeš na mě křičet, pokud ti to pomůže. Nebo můžeš po mně něčím hodit. Ale už něco řekni," vyštěkl, když jsem ani poté se nezmohla na slovo.
"Zůstanu," vydechla jsem potichu.
Překvapeně zamrkal. "Dobře," přikývl. "Nechám tě si připravit tvoje Alchymistický hračky."
"Počkej," zastavila jsem ho znovu, když už se otočil. Rychle jsem mu vstoupila do cesty. "Zůstanu, ale pod jednou podmínkou," smlouvala jsem.
Nechápavě nadzvedl obočí. "Podmínkou?"
"Začneš užívat antidepresiva," vydechla jsem. "Hned jakmile se vrátíte. Nehledě na mě nebo to, že uvidím i věci, které nechceš, abych viděla." Věděla jsem, že toho rozhodnutí budu pravděpodobně litovat, ale nechtěla jsem mít na svědomí jeho zdravý rozum.
Adrian mě se zájmem pozoroval, jako by se snažil rozluštit nějakou záhadu nebo komplikovaný hlavolam. "Fajn," řekl nakonec. "Ale když ty můžeš mít podmínky, tak taky chci nějaké mít."
Zamračila jsem se.
"Pokud se mi něco stane," nadechl se. "Slíbíš mi, že odejdeš někam hodně daleko. Splníš si sen a půjdeš na vysokou a budeš žít mimo tenhle svět. Měl jsem ti to říct už asi dřív, ale tvůj problém s Alchymisty jsme s Lissou dočasně vyřešili. Pokud se mě i Lisse něco stane, ujistil jsem se, že tě nikdy nikdo nebude hledat."
I proti mé vůli jsem ucítila, jak mě v očích začaly pálit slzy. Z nějakého důvodu mi představa jeho smrti i smrti ostatních připadala nesnesitelná. A pak mi došlo, jak mi ve skutečnosti všichni přirostli k srdci. Rose, Lissa, Dimitrij, Eddie... Na všech mi záleželo. Stali se mými přáteli. Mou novou rodinou. A pak tu byl Adrian. Moroj se kterým jsem sdílela psychické pouto. Vampýr, ke kterému jsem cítila něco daleko silnějšího, než bylo přijatelné.
"U mě doma najdeš zezadu na jednom z obrazů v ateliéru obálku. Je v ní nouzová kreditka i s pinem. Před rokem jsem si zřídil účet, kam jsem si pro jistotu odložil nějaké peníze, kdyby mi otec stopnul kohoutky s příjmy. Není toho moc, ale mělo by to stačit k tomu, aby si zmizela a mohla začít nový život. Vím, že to po tobě nemůžu chtít, ale byl bych vděčný, kdyby sis vzala s sebou i Smaragda. Matka ho nesnáší, a pokud bych byl mrtvý... Vsadím se, že by ho vykopla na ulici." Pousmál se. "A řekl bych, že ten chlupáč by s tebou zůstal rád."
"Vrátíš se," pronesla jsem chladně. "Všichni se vrátíte."
Váhavě ke mně natáhl ruku a hřbetem mi přejel po tváři. "Tvoje aura," vydechl těžce.
Pomalu jsem se natáhla k zapínání mého řetízku na krku a rozepnula ho, zatímco při mém nečekaném pohybu Adrian o krok odstoupil a stáhl ruku zpátky.
"Tady." Natáhla jsem k němu ruku s mým malým zlatým křížkem. "Mám ho z Německa. Kdysi jsem si ho tam koupila a od té doby mi nosil štěstí. Třeba teď pomůže tobě."
Se zájmem sjel pohledem k mé dlani. "Máš ho při sobě už od doby, co tě znám. Pokaždé ho máš na krku, dokonce, i když spíš."
"Vrátíš mi ho," odvětila jsem klidně. "Až přivedeš Rose s Lissou zpátky."
Adrian bez sebemenšího zaváhání ke mně udělal další krok. Jeho prsty přejely po mé čelisti a jemně, ale zároveň i pevně, mě přinutily vzhlédnout, zatímco druhou rukou si ode mě vzal zlatý řetízek s křížkem.
"Jsi pro mě záhadou, Sageová," zamyšleně naklonil hlavu na stranu. "V jednu chvíli na mě křičíš, že tě mám nechat být a v druhou tvá aura září takovým způsobem, že bych téměř přísahal, že..."
"Že mi na tobě záleží?" hádala jsem slabě.
Cítila jsem jeho překvapení, ale i přesto zavrtěl hlavou. "Ne." Při tom slovu se jeho rty téměř až dotýkaly mých.
Už jsem se nadechovala k protestům, když pustil mou hlavu a o dva kroky ustoupil dozadu.
"Na posteli máš tašku s věcmi, které jsem ti vybral. Už nezbývá moc času. Měla by sis dát sprchu a převléct se, dokud je čas," pousmál se.
Sotva se dveře zabouchly, zamířila jsem k mé posteli, na které ležela taška od značky, kterou jsem neznala. Na tašce bylo logo All Saints. Nejistě jsem vyndala z tašky krabici a složený kus látky. Nemusela jsem ani jemnou béžovou bavlněnou látku rozkládat, aby mi došlo, že to byly šaty. A jakmile jsem je však rozložila, došla mi i další věc. A to, že něco takového bych si na sebe nikdy dobrovolně neoblékla.
Šaty byly ušité z poměrně lehké jemné bavlněné látky s téměř neviditelnými bílými a mocca proužky, které při pohledu z dálky splývaly v barvu laté. Vršek byl střižený na poměrně úzká ramínka, které vypadaly jako přezky, připevněné k zbytku látky koženými řemínky v barvě karamelové kávy. V pase se začínala rozšiřovat zvláštně střižená všemi různými způsoby nařasená sukně, která mohla být dlouhá asi po kolena.
Nevěřícně jsem zírala na šaty a snažila se vyhnat z hlavy úvahy, nad čím asi Adrian přemýšlel, když šaty vybíral. Chvíli jsem dokonce uvažovala nad tím, jestli to z jeho strany nebyl pouhý žert, když jsem, ale zkontrolovala, že krom čokoládového svetru už v tašce krom bot nic nebylo, tak mi začalo docházet, že opravdu očekával, že si ty šaty obleču. A pak jsem našla lístek na dně tašky:
Pokud mám umřít, tak jedině s vědomím, že jsem viděl vše, co stálo za to.
A.
Protočila jsem oči v sloup. To byl celý Adrian. Jedině on mohl brát myšlenku na vlastní smrt, tak lehkovážně a ještě si z toho utahovat. Měla jsem to čekat.
Už jsem se chystala složit šaty zpět do tašky, když se můj pohled stočil k oknu. Při pomyšlení na Adrianovu smrt se ve mně něco vzedmulo. A najednou mi hlavou probleskla vzpomínka.
Všude byla krev, moje krev. Protékala mi skrze prsty a já věděla, že už mě od smrti dělily maximálně minuty. Byla jsem si jistá, že to byl můj konec. Umírala jsem.
"Pane bože!" Slyšela jsem Adrianův zděšený tón hlasu.
Sebrala jsem zbytek svých sil a mírně se pootočila za hlasem. Naše pohledy se střetly. Projel mnou nával horka a vzápětí chladu. Slábla jsem. Věděla jsem, že na nohou se neudržím déle, než po pár dalších vteřin. Měla jsem něco říct a pokusit se přinutit Adriana, aby zavolal pomoc. Ale když jsem hleděla do jeho smaragdově zelených očí, za nimiž se najednou schovávalo něco pro mě neznámého a zároveň lákavého... Nedokázal jsem to. V očích mě pálily slzy. A v ústech jsem ucítila povědomou kovovou pachuť. Krev.
"To ne..." vydechl Adrian, takovým způsobem, až mě zamrazilo. Téměř bych přísahala, že se cítil stejně raněně jako já, což nedávalo naprosto žádný smysl. To já umírala, ne on.
Ucítila jsem, jak mi po tváři stekla jediná horká slza. Nechtěla jsem zemřít...
Zatřásla jsem hlavou a znovu pohlédla na šaty. Když jsem umírala, byla jsem si jistá, že jsem toho v životě nezažila dost. Odmítala jsem umřít s vědomím, že bych zemřela, bez toho aniž bych se do někoho zamilovala, nebo alespoň dostala svůj první polibek. Bylo to triviální. Ale i přesto jsem nad tím v posledních minutách života litovala, že jsem nikdy nezažila všední zážitky mých vrstevníků. Nikdy jsem nezažila ples nebo jen obyčejné rande. Neměla jsem možnost navštěvovat prostou školu, kde bych si našla přátele mého věku. Dlouhá léta jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to není podstatné v porovnání s tím, že na rozdíl od nich jsem mohla sloužit vyššímu účelu a ochraňovat tajemství nadpřirozeného světa, jako moje rodina. V okamžik vlastní smrti, ale už nemělo cenu nic si nalhávat. Jistým způsobem jsem nenáviděla, tím kým jsem byla. Záviděla jsem lidským i vampýrským dívkám, že mohly chodit do školy, randit s kluky a měli normální rodiče, kteří je nechávali si hrát, když byly malé. Ale krom úvah nad mým promrhaným životem, který jsem celý odevzdala Alchymistům, jsem rozmýšlela ještě nad něčím. Lámalo mi srdce, že to musel být právě Adrian, kdo sledoval mou smrt. Zároveň jsem ale za to byla svým způsobem vděčná, protože už tehdy jsem věděla, že mi Adrian Ivaškov nebyl, zas tak lhostejný, jak bych si to přála.
Pohlédla jsem na šaty a vybavila si všechny ty pocity, které jsem cítila, když jsem umírala. Celý svůj dosavadní život jsem žila podle učení Alchymistů. Odevzdaně jsem jim sloužila a snažila se tím získat uznání vlastní ho otce i jeho nadřízených. Obětovala jsem tomu celé své dětství i dospívání. A i přeto jsem věděla, že kdyby se někdo dozvěděl o mých pochybách nebo citech k Morojovi, který mi zachránil život, můj otec by stál v první řadě při mé "nápravě".
A možná právě, kvůli tomu vědomí jsem popadla šaty a odešla do koupelny.

Zírala jsem do zrcadla a snažila se sama sobě namluvit, že šaty toho neodhalují o moc víc, než sako nebo košile s krátkými rukávy. Nezabíralo to. Původně jsem si chtěla stáhnout vlasy do drdolu. Ale potom co jsem to zkusila mi došlo, že toho zakryjí mnohem víc, když je nechám rozpuštěné. Trochu jsem litovala, že byly dlouhé jen malý kousek pod ramena. Na druhou stranu mi, ale udělala radost představa toho, co by na mé šaty asi řekl můj otec.
Ozvalo se tiché zaklepání. Odemkla jsem dveře a otevřela je. Byl to Dimitrij.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se nejistě.
Byla jsem si naprosto jistá tím, že sraz byl u aut až za dvanáct minut, takže mi pochopitelně dělalo starosti, když jsem si všimla jeho výrazu. Většinou jsem ho viděla s kamenným výrazem bez emocí, nebo jsem občas viděla lásku, s kterou pozoroval Rose. Ještě nikdy jsem neviděla v jeho očích tolik bolesti, jako v tu chvíli.
"Můžu na chvíli?" kývl směrem dovnitř.
"Jistě," vyhrkla jsem a ustoupila, aby mohl vstoupit dovnitř.
Zavřela jsem za ním dveře.
"Omlouvám se, že tě ruším. Vím, že musíš mít ještě práci, ale chtěl jsem tě o něco požádat," vysvětlil, když jsem se otočila.
"To je v pořádku," ujistila jsem ho. "S čím ti mohu pomoci?"
Sáhl do kapsy svého dlouhého kabátu a vytáhl z něj obálku, kterou mi podal. "Pokud se Rose vrátí a mně se něco stane, mohla by si jí to prosím předat?"
Překvapeně jsem obálku přijala a sklopila oči k podlaze. Věděla jsem, jak moc ji miloval, ale i přesto mě překvapilo, že šel právě za mnou. Nemělo mě to překvapovat. Jako jediná jsem s výjimkou jejích rodičů zůstávala mimo nebezpečí. Věděla jsem, že bych asi měla říct něco uklidňujícího, ale nebyla jsem si jistá tím, co lidé v takových situacích říkají.
"Rozumím. Dám jí to," slíbila jsem.
"Dimitriji?" vyhrkla jsem, když už byl téměř pryč ze dveří.
Se zájmem se na mě otočil.
Na sucho jsem polkla a zadívala jsem se mu do očí. "Nedovol mu udělat nějakou hloupost," požádala jsem ho. Vynadala jsem si za ta slova, sotva jsem to vyslovila, ale už bylo pozdě vzít to zpět.
"Bude v pořádku," pronesl s takovou vážností, až mě z toho zamrazilo.
Nepatrně jsem přikývla a nechala ho odejít. Myslela jsem, že pokud bude Dimitrij na Adriana dohlížet, tak bude vše v pořádku a já si o něj nebudu dělat starosti. Mýlila jsem se. Stále mnou proudil nepříjemný pocit, který mi stahoval žaludek a zároveň nutil mé srdce, aby bilo rychleji.
Pohlédla jsem na hodiny. Byl čas.
Popadla jsem laptop a zamířila ven z mého pokoje. Jak bylo v plánu, na parkovišti hotelu už stála tmavá prostorná dodávka se vším potřebným. S výjimkou Dimitrije a Eddieho jsem byla první, kdo tam přišel. Vlezla jsem si dozadu a začala zapojovat svůj počítač k připravenému rozhraní. V dodávce byl už přichystán vysílač, který mi měl pomoci v zesílení signálu, tak abych z pohodlí hotelového pokoje dokázala komunikovat ostatními.
"Tak fajn," vydechla jsem ve snaze se uklidnit.
Byla jsem zvyklá pracovat pod nátlakem. O to víc od doby, co jsem poznala Rose, ale i přesto... Bylo to jiné. Cítila jsem to jinak. Nebyla jsem si jistá tím, jestli to bylo způsobeno poutem nebo ne. Ani jestli ten zvláštní pocit byl můj vlastní, ale byla jsem víc než jen nervózní. Měla jsem strach.
Z mého vnitřního chaosu mě vytrhlo až uznalé hvízdnutí doprovázené náhlou vlnou štěstí, která se šířila skrze pouto. Prudce jsem zavrtěla hlavou a odřízla Adriana dřív, než jsem byla schopna zahlédnout jeho myšlenky, ve kterých posuzoval mé příšerné šaty. Ale i bez pouta mi bylo jasné, že si ten pohled náramně užívá.
Ignorovala jsem jeho přítomnost i zvuk zavírajících se dveří auta, když úplně vlezl dovnitř. Popadla jsem stříbrný kufřík, který byl zasunut v úschovném prostoru pod sedadlem. Otevřela jsem ho a trochu si oddechla, když jsem zjistila, že Mazurovi lidi na nic nezapomněli. Vytáhla jsem drobné sluchátko a otočila se na židli směrem k Adrianovi.
"Sluchátko je přizpůsobené tak, aby využívalo sig..." Ztuhla jsem.
Překvapeně jsem hleděla do známých smaragdově zelených očí, jejichž majitel byl ke mně tak blízko, že jsem mohla cítit jeho teplý dech na své tváři. Nevěděla jsem, jak jsme se do téhle situace vlastně dostali, ale byla jsem si jistá, že Adrian byl stejně zaskočený mou náhlou blízkostí jako já tou jeho. Seděl těsně u mě. Sklopil zrak k mým rtům. Ucítila jsem, jak už tak mé vyděšeně bušící srdce, ještě navýšilo počet tepů za minutu. Ne, to nemohl. Odmítala jsem si připustit, že by v takové situaci se pokusil něco takového udělat. Obzvlášť, když každou chvíli mohl někdo...
"Nedýcháš," zamumlal sotva slyšitelně a jeho pohled se znovu přesměroval k tomu mému.
Chtěla jsem ucuknout nebo aspoň odvrátit oči stranou, ale nedokázala jsem to. A pak mnou jeho poznámka projela jako úder blesku. Měl pravdu. Po celou tu dobu jsem zadržovala dech. Úplně jsem zamrzla neschopná slova či pohybu. Měla jsem pocit, jako by mi skrze mé oči viděl přímo do duše.
Začala připravovat k protestu, ale v tu chvíli se za námi ozvalo cvaknutí dveří a Adrian ode mě sám rychle ustoupil, než nás někdo mohl zahlédnout tak blízko u sebe.
"Využívá signál, veškerých věcí v dosahu. Mobilů, počítačů, televize, čehokoliv. Vzhledem k tomu, že samotné výtahy budou napojeny na počítačový systém, tak by neměl být problém zachytit tě skrz systém nainstalovaný v dodávce. Tedy alespoň za předpokladu, že nemají ochranu před nabouráváním kódů na úrovni Alchymistů," pokračovala jsem rychle, když se k nám přidal Eddie s Natašou Ozerovou.
"Počkat, to mi chceš říct, že nasazujeme krky na základě předpokladu, že..." nadechl se Adrian k protestu. V tu chvíli ho, ale zarazil Dimitrij, který si akorát přistoupil.
"Alchymisté používají velice vyspělé systémy. Mají zařízení, která jsou běžně napřed o minimálně 5 let oproti klasicky dostupným technologiím. Mají stejnou úroveň jako vybavení u dvora," vysvětlil mu.
"Alchymisté se už roky snaží předběhnout veškeré technologie Morojů. A celkem se jim to daří. Tohle je, ale z mých soukromých zdrojů. Mám ověřeno, že to prolomí i ochranu Alchymistů. Nejspíš by to i překonalo ochranu vlády Spojených států, stejně snadno," ozval se Zmejův hlas z přední části dodávky.
"Ale to není možné. Alchymisté..." začala jsem.
"Alchymisté mají omezené zdroje, já ne," skočil mi do řeči sebejistým tónem.
Adrian vypadal jako by mu měla brada klesnout až na zem. "Jak přesně bohatý jsi, starý pane?"
"Řekněme, že dost na to, aby jeho rodina vlastnila polovinu státu a měl vlastní síť kontaktů všude včetně Alchymistů a dalších tajných organizací v obou světech," odpověděla mi za něj Janine Hathawayová. Musela zrovna nastoupit na místo řidiče, protože jsem zaslechla startování motoru.
"Nezapomeň na mé nákladné koníčky." Při pobavení v hlase Mazura jsem sebou trochu trhla. Někdo jako on byl děsivý, ale když se smál, působil přímo hrozivě. Vůbec se mi nelíbila představa, že by mohl mít takovou moc, o které mluvil. Částečně jsem doufala, že se jen chvástá, ale na druhou stranu jsem znala fakta, která ostatní možná až na matku Rose neznali. Ibrahim Mazur opravdu byl potomkem rodiny, které vlastnila téměř polovinu Turecka, ale to byla jen špice ledovce. Vlastnil firmy a korporace po celém světě. Byl bohatší, než sama královna Morojů a respekt z něj měli i Alchymisté. Možná i větší, než měli ze Strigojů.
"Jako například?" zeptal se Adrian zvědavě.
Nechtěla jsem slyšet odpověď.
"Dostatečně nákladné na to, abych v případě nejvyšší nouze byl schopen přežít všechno, co se objeví." Tím Adrianovi dotazy utnul a obrátil se ke strážkyni Hathawayové s dotazem ve velice rychlé turečtině.
Ovládala jsem turečtinu, ale jen natolik, abych se byla schopna dorozumět, tohle bylo na mě příliš rychlé a tlumené.
"Nemáme moc času," pobídl mě Dimitrij, když jsem se na chvíli zamyslela nad rozhovorem, který panoval mezi rodiči Rose.
"Zastrč si to do ucha," podala jsem Adrianovi sluchátko. "Tohle je ovladač, kterým budeš moc ovládat hlasitost," dodala jsem a podala mu i malé ovládání. "Je to už zapnuté, takže nemusíš nic dělat."
"Už je vše hotové?" zeptal se mě Mazur ze přední části auta.
Podívala jsem se na displej mého počítače. "Ještě tři procenta," vyhrkla jsem. Otočila jsem se zpět k Adrianovi. "Myslím, že víš jak mi dát vědět, až budete na místě," vydechla jsem nejistě.
Žádný polibek na rozloučenou? ozval se jeho pobavený hlas v mé hlavě.
"Hotovo," oznámila jsem Zmejovi a zaklapla notebook. "Hodně štěstí," popřála jsem všem.
Ještě na posledy jsem pohlédla na Adriana. Část mě věděla, že jsem ho mohla vidět na posledy v životě, ale i přesto jsem sebrala veškerou svou sílu a otočila se k odchodu.
"Jdi napřed, vše připravit," pobídl mě Mazur, když jsme vystoupili z výtahu na našem patře v doprovodu jeho strážce. "Když budeš něco potřebovat, stačí zavolat."
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 14. července 2014 v 11:39 | Reagovat

Opět skvělé jen tak dál.

2 Seei Seei | 14. července 2014 v 14:46 | Reagovat

Konečněě! I když jsem čekala POV Rose, ale i tak, skvělé:D Dočkala jsem seee!

3 Tessinka. Tessinka. | 15. července 2014 v 23:18 | Reagovat

(y)

4 Mangy Mangy | 19. července 2014 v 21:22 | Reagovat

Kdy už bude další? :) Skvělá kapitola!!

5 Katy Katy | 19. července 2014 v 21:39 | Reagovat

Adri kdy přidáš další? :) opět skvělá kapča :)

6 kumibo kumibo | 26. července 2014 v 13:38 | Reagovat

Nádhera prosím přidej prosím POV Rose mocinky se na něj těším :-) :-D

7 Klarisa Klarisa | 29. července 2014 v 19:58 | Reagovat

:-D  Super kapča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama