8. kapitola - Void eye

24. června 2014 v 19:38 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

8. kapitola - Void eye

Seděla jsem na barové židli u pultu v kuchyni a mlčky probodávala zbylé lívance vidličkou, zatímco Adrian mlčky jedl. Vlastně jsem ani netušila, jak jsem dokázala do sebe dostat ty tři lívance, které už jsem snědla. Možná to bylo tou kávou, nebo možná tím, že jsem nechtěla dát Adrianovi záminku, aby mě zbytečně vytáčel.
"Nechutnají ti?" zeptal se mě, aniž by se na mě podíval.
Na sucho jsem polkla a zadívala se na lívance. "Už nemůžu," přiznala jsem.
Adrian si hlasitě povzdechl, a pak udělal něco, co jsem nečekala. Natáhl se a přitáhl si můj talíř k sobě, zatímco svůj odstrčil. "Dojím to," konstatoval až překvapivě odtažitě.
Když dojedl, uklidil nádobí do myčky a zamířil do obývacího pokoje. Se zaváháním jsem pohlédla na ledničku. Nepotřebovala jsem cítit naše pouto, aby se mi v hlavě každých pár minut nezjevovala jeho temnota, kterou jsem ráno zahlédla.
Rychle jsem přešla k ledničce a tlumeně vytáhla ven lahev whisky. Vyndala jsem skleničku z nástěnné skříňky a trochu do ní nalila. Uklidila jsem lahev zpět. A s odhodláním se na sklenici podívala. Věděla jsem, že pokud se Adrian napije, pak nebude moc blokovat svou mysl. Zaváhala jsem. A pak jsem si vybavila jeho hořící pohled následovaný chladem. Najednou už jsem neuvažovala, nad tím, jestli budu muset snášet naše pouto nebo ne. Prostě jsem popadla sklenici. A potichu zamířila z kuchyně.
Našla jsem Adriana v obývacím pokoji, jak se válel na největší z kožených sedaček a zamyšleně něco načrtal, do stejného bloku, který jsem u něj viděla v jeho zamčeném pokoji, kde měl ve zvyku malovat.
Mlčky jsem přešla až téměř k němu a položila na konferenční stolek vedle něj skleničku whisky. Mé oči sjely ke skicáku a na pár vteřin jsem zamrzla na místě, když jsem zahlédla stejnou lilii, kterou jsem donedávna ještě měla vytetovanou na tváři.
Adrianovy oči se stočily na místo, kde stála sklenice s alkoholem. A potom s překvapením ve tváři ke mně vzhlédl. Nadzvedl tázavě obočí a odložil skicák kresbou dolu na stůl. Nedíval se přímo na mě, spíš jsem měla pocit, jako by se díval skrze mě.
Prudce jsem se nadechla. "Cítím tvou temnotu, Adriane," pronesla jsem vážně.
Jeho oči zaostřily a jeho pohled se střetl s mým v další němé otázce.
"Prostě to vypij," řekla jsem jednoduše.
Otočila jsem se a chtěla odejít, ale v tu chvíli mě zastavila ruka na mém zápěstí, pod kterou mi téměř ihned začala hořet má kůže. Na sucho jsem polkla, ale neotočila jsem se.
V jeho pohledu toho bylo příliš. V jeho myšlenkách toho bylo příliš. Nemohla jsem mu čelit. Věděla jsem to. Možná jsem byla uvězněná s ním v jednom domě. A možná jsem opravdu k němu něco cítila. Ale to neznamenalo, že se něco změnilo. Stále byl Moroj, zatímco já byla člověk. A to se nedalo změnit.
"Uvědomuješ si, že pokud to vypiju, nebudu moc blokovat pouto?" zeptal se mě s naprostou vážností v hlase.
Otočila jsem se, ale dávala jsem si obzvlášť velký pozor, abych se na něj neotočila.
"Pokud to neuděláš, bude to stále horší, nemám pravdu?" tázala jsem se.
K mému překvapení se Adrian postavil, zatímco dál pevně svíral mé zápěstí, takže jsem nemohla ustoupit příliš daleko. "Nechci ti ublížit," oznámil mi prostě.
Mluvil pravdu. Cítila jsem to z jeho pohledu.
Potlačila jsem vlnu emocí a zadívala se mu zpříma do oči. Volnou rukou jsem vzala skleničku a podala mu ji. "Jedna nebo dvě skleničky denně ti nezpůsobí kocovinu, že ne?" pokusila jsem se o úsměv.
"Víš, že jsem to, tak nemyslel," povzdechl si.
"Ta temnota zesílila tím, že si mě vyléčil, že ano?" začala jsem. "A teď se to jen zhoršuje, protože kvůli mě blokuješ pouto. Pohlcuje tě to a já jsem toho příčinou."
"To já si to vybral, Sageová. To já se tě rozhodl podstoupit to riziko a vyléčil tě," připomněl mi. "Ty sis to nevybrala. Nezvolila sis to."
"Nechtěla jsem zemřít," konstatovala jsem pevně. "Zachránil si mi život, Adriane. Vzdal ses svého soukromí, výměnou za můj život, to mi nepřipadá příliš sobecké."
V jeho očích se zalesklo překvapení. A skrze pouto jsem ucítila slabou vlnu podezření. Poznal, že jsem reagovala na jeho myšlenku. Věděl to.
"Ať se mi to líbí nebo ne, i přes tvou snahu o kontrolu nad poutem, už jsem viděla dost na to, aby mě už nic nepřekvapilo. Netvrdím, že mi některé tvé úvahy, myšlenky nebo i pocity nevadí. Ale zapomínáš na to, že mimo ně cítím i tu temnotu," připomněla jsem mu a natáhla ruku se skleničkou blíž k němu.
Vzal si ode mě skleničku alkoholu, a bez toho aniž by ode mě odtrhl oči, ji vypil.
"Kdyby to byla pravda, pak by si věděla, že nejen alkohol mi pomáhá." Pouto se vlivem alkoholu částečně obnovilo a já zahlédla myšlenku na to, co tím měl namysli.
Nezaváhala jsem. Nebyla jsem překvapená. Tušila jsem to. Někde uvnitř jsem to už dávno věděla.
"Já vím," vydechla jsem opatrně.
Jeho myslí se mihla vzpomínka na to, jak nás Lissa vyrušila, když se mě chystal políbit. A vzápětí si vybavil, jak se mě pokusil políbit v mém snu, ještě před tím, než jsme měli pouto. Stalo se to asi měsíc před tím, než mě našel s dýkou těsně u mého srdce.
"Znovu mě praštíš?" zeptal se mě tlumeně.
Před očima se mi vynořila vzpomínka na to, jak jsem mu vrazila facku, když se ke mně ve snu nakláněl. Tehdy na mě hleděl s takovým odhodláním, takovou touho mě políbit... A pak mi došlo, že část mě ho chtěla políbit taky. A přesně v tu chvíli jsem začala panikařit a praštila ho.
Na sucho jsem polkla a sklopila pohled. "Ano," souhlasila jsem.
Nechal mě vidět, to co viděl on. Krátký pohled na mou auru, krátce před tím než se přiblížil. Zářila zlatou a fialovou barvou, ale oproti auře, kterou mi ukazoval z dob, kdy jsem ho poznala... Fialové bylo až příliš.
Adrian sklonil hlavu ještě blíž a zastavil se až pár centimetrů od mého ucha. Chtěla jsem ucuknout, ale nedokázala jsem se pohnout ani o centimetr. A pak jsem ucítila jeho dech na svém uchu.
"Nevěřím ti," oznámil mi tichým vyrovnaným tónem.
Mým tělem projel ostrý elektrický výboj. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a vzhlédla k Adrianovi. K mému překvapení jeho rty byly znovu jen pár centimetrů vzdálené od mých. A najednou jsem si uvědomovala i ty nejmenší detaily. Tvar jeho rtů, jeho smaragdově zelené oči s rozšířenými zorničkami, jeho prsty na mé tváři.
Zadržela jsem dech, když jeho prsty přejely po mé čelisti a jemně mě přinutili zvednout hlavu. "Nedělej to," zašeptala jsem prosebně.
"Proč ne?" zeptal se mně a jeho rty se téměř při těch slovech otřely o ty moje.
"Jsi Moroj," vydechla jsem, ve snaze přesvědčit sama sebe, že chtít líbat vampýra bylo špatné. Ale k mé smůle jsem z nějakého důvodu už nedokázala vidět na Adrianovi jeho vampýrství, jako dostatečně velkou překážku.
A ty jsi člověk, projela mou hlavou Adrianova myšlenka.
Chtěla jsem si skousnout ret, ale zároveň jsem věděla, že by to Adrianovi pouze prozradilo, že mé sebeovládání postupně mizelo. Musela jsem něco udělat. Věděla jsem to. Ale mé vlastní tělo mě zrazovalo. Byl čas to zarazit.
"Není sprá..." nadechla jsem se. Při těch slovech se mé rty lehce otřely o Adrianovi, což způsobilo překvapivě silný elektrický náboj mezi námi.
Ztuhla jsem. Mým tělem projela vlna žhavého ohně a moje oči instinktivně pohlédly do Adrianových. Když jsem ucítila skrze pouto jeho náhlou změnu v rozhodování.
Jeho prsty mě chytily za bradu pevněji a vzápětí jsem ucítila jeho horké rty na těch svých. V tu chvíli se vše kolem zmizelo. Najednou pro mě existoval jen Adrian a jeho rty, chutnající po whisky. Instinktivně jsem zavřela oči a nebyla schopná dát dohromady jedinou smysluplnou myšlenku. Jeho ruka držící mé zápěstí mě pustila a přesunula se na můj bok. Šokovala jsem sama sebe, když mé rty začaly samovolně odpovídat na jeho hladové polibky s téměř se stejnou animální potřebou. Ve stejnou chvíli si mě přitáhl ještě blíž. Obtočila jsem ruce kolem jeho krku a zabořila prsty do jeho vlasů, když mnou projela nová vlna emocí. Adrianových emocí. Bylo je těžké odlišit od mých vlastních. Ale cítila jsem je téměř se stejnou intenzitou, jako svoje vlastní. Byl to omamující téměř až hříšný pocit, když se mé prsty dotkly kůže na jeho krku. Ucítila jsem, jak jsem jazykem zavadila o něco ostrého. Zuby. Adrianovi špičáky. Bylo to jako tvrdý náraz do reality.
Prudce jsem ho od sebe odstrčila.
"Ne!" vyhrkla jsem pevně.
V Adrianových očích se objevilo překvapení téměř stejně rychle, jako vlna zmatených pocitů. Jeho náhlé myšlenky nad tím, kde se stala chyba, mnou projížděly, a každá působila stejně účinně. Měla jsem pocit, jako by mi někdo znovu zajížděl ostřím k srdci.
"Tohle už nikdy nedělej!" vykřikla jsem a nějakým zázračným způsobem ho vytlačila ze své mysli. "Ne. Nemůžeš to udělat znova!" vyhrkla jsem, když ke mně udělal další krok.
"Proč ne?" zeptal se prostě.
Ta otázka ve mně vyvolala ostrou připomínku na to, co se ještě před několika vteřinami mezi námi odehrávalo. Na krátký okamžik jsem zírala na jeho rty. Zavrtěla jsem nepatrně hlavou a přinutíla se znovu vrátit k racionálnímu uvažování.
"Je to špatné. Lidi nemohou..."
"Tahle debata tu už byla," skočil mi do řeči. "A pokud vím tu debatu si prohrávala," jeho koutky jemně zacukaly. "Že se Moroj zamiluje do Alchymistky? Skandální! Ale špatné?" Obdařil mě tázavým pohledem, v kterém se mísilo odhodlání s pobavením.
Couvla jsem o dva kroky dozadu a narazila zadní částí těla na křeslo. "Živíš se lidskou krví, Adriane!" připomněla jsem mu ostře. "A já jsem člověk!"
Na pár vteřin se zarazil. Skrze pouto jsem ucítila bodnutí, které jsem mu těmi slovy způsobila. "Nikdy bych se z tebe nenapil. A ty to víš," pronesl vážně. "Myslíš, že se tě snažím udržet mimo mou hlavu jen tak!" vyštěkl najednou. "Nechtěl jsem, aby si viděla, jak moc to chci. Jak moc chci tebe. Nechtěl jsem, aby si viděla, jak jsem sám chvíli pochyboval nad tím, co cítím, protože bych ti tím dal jen další záminku k tomuhle. A zároveň jsem nemohl dovolit, aby si viděla, jak jsem se už od začátku snažil hledat i sebemenší záminky k tomu, abych mohl být s tebou. A teď nemluvím o počátku pouta, ale o okamžiku, kdy jsem tě poznal. A to i přesto, že jsem si stále myslel, že jsem miloval Rose. Neumíš si totiž ani představit, jaké pro mě bylo tě najít na té chodbě. Myslíš si, že si viděla všechno, ale mýlíš se," oznámil mi klidně. "Stojíš tu a říkáš, že je to špatné. Ale já přesto vím, že je to správné, protože to cítím. A vím, že ty to cítíš taky."
"Já to, ale necítím!" vyštěkla jsem automaticky.
"Nevěřím ti," pronesl klidně a přešel až ke mně. "Můžeš to tvrdit a dál lhát sama sobě, ale já vím, že lžeš. Co víc, téměř bych i přísahal, že toho co je mezi námi, jsi si stejně tak vědomá, jako já."
Už jsem to málem vzdala a přiznala, že má pravdu. Ale v tu chvíli, kdy už jsem se k tomu nadechovala, mě obdařil krátkým úsměvem a odstoupil ode mě. "Neboj se, už tě znovu nebudu líbat. Ne, dokud to sama nebudeš chtít."
Nebyla jsem si úplně jistá tím, jestli to není jen způsob, jak mě falešně uklidnit. Protože jsem si nebyla jistá, jestli se mu nepodařilo odhalit, že jsem to chtěla i teď.
"To se nestane," vysoukala jsem ze sebe odhodlaně a odešla.

Dva dny. Dva dny mi Adrian neřekl ani slovo s výjimkou návštěv Rose nebo Lissy, před kterými se ke mně choval až překvapivě normálně. K mému dalšímu překvapení mě poslechl a pil alespoň jednu skleničku alkoholu denně, a k mému údivu to jeho snahy o blokování pouta ani ochranu alespoň některých myšlenek nenarušilo.
Když jsem se ten den vzbudila, bylo mi jasné, že se něco děje, ještě dřív, než se v Adrianově obýváku začali hromadit naši přátelé. Vasilisa, Eddie, Mason, Dimitrij, Rose a blonďatá Morojka, kterou jsem neznala. Měla vlasy v odstínu jahodové blond, které měla v dokonalých loknách sčesané do ohonu. Na Morojku mi připadala až příliš malá a její nadýchané bílé šaty působily až podezřele dětským dojmem. Přesto, ale bylo jasné, že nemohla být o víc, jak jeden rok vzdálená od Vasilisy nebo Rose.
Když se všichni nashromáždili, věděla jsem, že je něco špatně. A to i přesto, že mě Adrian držel mimo svou hlavu mnohem intenzivněji, než normálně. Téměř jsem ho necítila.
A pak Rose konečně odpověděla na Lissinu otázku, kterou jsem přeslechla.
"Všichni si zbalte. Máme pár hodin na zabalení a vyřízení našeho odjezdu. Adriane ty si promluv s Taťánou, musíme odletět už dnes," oznámila nám Rose rychle.
"Ale co se stalo?" zeptala se Lissa zmateně.
"Stalo se to, čeho jsme se báli. Christian se přemístil do Philadelphie a začal dělat ještě větší rozruch, než před tím. Taťána poslala všechny volné strážce, aby ho zlikvidovali, než stačí upoutat ještě víc pozornosti lidí," odpověděla kvapně.
"To je šílené, nemůžeme jen tak odletět," namítl Eddie.
"Nemáme na výběr," vydechla Lissa potichu. "Až budou všude ve Philadelphii strážci, už se k němu nedostaneme. Budeme je mít v patách."
Rose souhlasně přikývla. "Proto musíme vyrazit, co nejdřív to půjde."
"Věděli jsme, že se to dřív nebo později stane," řekl Dimitrij. "Budeme muset sehnat tvého otce, Rose. A taky Tašu."
"Za dvě hodiny Arthur přivede Abeho. Zajdeš pro Tašu?" pohlédla na něj a v jejích očích zajiskřilo.
"Postarám se o to." S těmi slovy Dimitrij zmizel ve dveřích.
Zmateně jsem zírala na dveře, ve kterých vzápětí zmizel Adrian s Rose. Ničemu jsem nerozuměla. Odletět? Kam?
"Co se děje?" otočila jsem se na Eddieho zmateně.
Působil překvapeně, když jsem se ho na to zeptala. "Tobě to Adrian neřekl?" zeptal se mě nejistě. "Nezmínil před tebou plán holek?" upřesnil to.
Nechápavě jsem střelila pohledem k Lisse, která odcházela dveřmi ven.
"Jaký plán?" pohlédla jsem zpět na Eddieho.
"Lissa chce přeměnit Christiana zpět," pronesla blondýna namísto Eddieho.
"Proměnit zpě..." A pak mi došel význam jejích slov. Christia Ozera byl Strigoj. Nemrtvý vampýr, kterého držela při životě pouze lidská krev. Krev, po které Strigojové toužili natolik, že byli schopni rozdrásat hrdlo i novorozenci. Zvedl se mi žaludek.
V tu chvíli se ale do místnosti vrátila Rose.
Ztěžka jsem polkla a sklopila pohled k zemi. "Kde je Adrian?" pronesla jsem chladně.
"Šel někam nahoru," odvětila Rose klidně. "Děje se něco?"
"Všechno je v pořádku," s těmi slovy jsem zmizela na chodbě.
Rychle jsem vyšla schody a bez zaklepání vešla do Adrianova pokoje.
"Sakra, Sageová!" vyštěkl Adrian. "To neumíš klepat?"
Překvapeně jsem vytřeštila oči, když jsem zaregistrovala, že na sobě neměl tričko. Prvotní šok, ale netrval dostatečně dlouho na to, abych zapomněla, proč jsem přišla.
"Jak?" vydechla jsem.
Adrian překvapeně zamrkal. "Jak, co?"
"Jakým způsobem ho chce přeměnit zpátky?" zeptala jsem se vážně.
Adrianovýma očima se mihlo další překvapení. "Rose?" zeptal se prostě.
"Eddie a ta blondýna," opravila jsem ho automaticky. "Tak, jak?"
"Éter," odvětil prostě. "Podobně jako tebe."
Sklopila jsem pohled a snažila se zahnat pocit stísněnosti, který jeho slova vyvolala. "K tomu ho, ale nejdřív potřebují najít," hádala jsem chladně.
"On chce, aby ho našli. Abbigaile Ivaškovová, Strigojka, která ho přeměnila, jde po Lisse. Chce, abychom ho našli. A podle Rose se tento fakt dá použít v náš prospěch," vysvětlil mi.
"To je šílené," vyhrkla jsem bez obalu.
"Souhlasím," pousmál se. Jeho pohled sjel k oknu vedle něj. "Ale i přes tu šílenou stránku Liss dokážu pochopit. Když se z Christiana stal Strigoj, její duše se roztříštila. Jediný důvod, proč zůstává naživu je naděje, kterou jí dává představa, že by ho mohla mít zpátky. Uvědomuje si, jaká je pravděpodobnost toho, že by se k němu mohla dostat dostatečně blízko, aby mu mohla probodnout srdce kůlem a vpustit do něj éter. Stejně jako je si vědoma, že ho může zabít. Ale ta naděje je to jediné, co jí nutí dýchat."
"Jak si tím můžeš být, tak jistý? Možná umíš číst v aurách, ale tohle se vyčíst nedá," oponovala jsem mu. "Možná to bude znít tvrdě, ale každý se časem zvládne vypořádat se svou ztrátou."
Něco v jeho pohledu se změnilo. Jen jsem nedokázala identifikovat co.
"Vím to, protože kdybych byl na jejím místě udělal bych to samé," pronesl se smrtelnou vážností v hlase.
Cítila jsem, jak mi vyschlo v ústech. A to, že stále byl do půl těla nahý, situaci příliš neulehčovalo. "To nemůžeš vědět," zavrtěla jsem hlavou a otočila se k němu zády.
Najednou zábrany pouta padly. Mou mysl pohltila vlna emocí. A záblesky některých Adrianových vzpomínek. Viděla jsem své oči, ale zároveň jsem cítila Adrianovu fascinaci, kterou v Adrianovi vyvolávaly. Viděla jsem sebe, jak čtu a sledovala jsem, jak jsem u toho jemně okusovala svůj spodní ret. Touha, kterou Adrian cítil, když mě přitom sledoval, mě spalovala, jako by byla má vlastní. A pak jsem spatřila Lissu a Christiana. Jejich aury. Důkazy jejich lásky, vzpomínky, záblesky... A pak jen Lissu. Zlomenou a tiše trpící. Adrianovu lásku k ní. Miloval ji, jako by byla jeho sestrou. Byl by ochoten za ní obětovat život. Za její štěstí. Miloval ji stejně, jako já milovala své sestry. Jestli jsem něco dokázala pochopit, tak právě tenhle druh lásky.
"Lissa byla první osobou, která mě nikdy nesoudila. Ukázala mi, že se nemusím nenávidět, za to kým jsem. A to nejmenší, co pro ni můžu naoplátku udělat, je pomoc jí."
Tón jeho hlasu byl plný vzpomínek, které jsem nedokázala číst. Pouto měl znovu pod kontrolou.
"Jednu věc vím jistě, Sageová. A to, že kdyby to nebyl Christian, ale ty, pak bych udělal vše možné i nemožné, abych tě zachránil. Nesmířil bych se s tím. Udělal bych to samé, co Lissa," sdělil mi klidně.
Pokusila jsem se udržet profesionální přístup k dané záležitosti a ignorovat význam jeho slov.
"Řekni mi pravdu, Adriane." Přešla jsem k němu o pár kroků blíž."Jak moc nebezpečný ten plán je?"
"Mohl by se rovnat sebevraždě," pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.
"Řekni mi o tom plánu víc," naléhala jsem.
V jeho pohledu se cosi změnilo. "To není tvoje starost," ohradil se proti mně najednou. Byla to tak rychlá změna, že jsem sebou ucukla.
"Ať jde o cokoliv, můžu pomoct. Jsem trénovaná k tomu, abych dokázala analyzovat vzorce v chování Strigojů, stejně jako znám účinné prostředky, jak se zbavit jejich těl," namítla jsem.
"Nechci, aby ses do toho pletla. Jestli chceš pomoc, fajn. Vezmi si svůj laptop a udělej nějakej vyhledávací zázrak, který Lisse najde jejího Strigojského přítele. Ale ať tě ani nenapadne chtít pomáhat v terénu," varoval mě.
"Ale..." Už jsem se nadechovala k protestu, ale v tu chvíli mi znovu skočil do řeči.
"Na tohle nemám čas. Pokud dovolíš, musím jít ovlivnit svou tetu a zajít za dárci," oznámil mi chladně a přešel ke dveřím. "Slyšela si, Rose. Zabal si."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kumibo kumibo | 24. června 2014 v 21:16 | Reagovat

Naprosto úžasný :-) přidáš prosím pohled Sydney i Rose další kapitolu?? Moc prosím, prosím, prosím :-) ;-)

2 nes nes | 24. června 2014 v 21:52 | Reagovat

Jako vždy skvělé už se těšim na další.

3 Tessinka Tessinka | 24. června 2014 v 22:17 | Reagovat

Nádhera ;) strašně moc chci aby co nejdřív byla Sydney s Adrianem :) a uz se těším i na pohled Rose :)

4 Celsia Celsia | 27. června 2014 v 8:47 | Reagovat

Adri vzkazuje, že Rose POV neboli Plameny Voidu můžeme čekat v nedĕli. A mám taky vzkaz,že kdyby někdo měl zájem,tak může někdo pomoc s vymýšlením soutěže, kterou chystá. Pro ty co si nepamatuji,tak půjde pravděpodobně o výhru nějakýho z grafických románů a snažím se Daří překecat, aby vám řekla o jejím překvapení ke 4. narozeninám blogu. Protože mnohým se splní povídkový sen.

5 kumibo kumibo | 27. června 2014 v 18:11 | Reagovat

[4]: Moc se těším na kapitolu :-) :-) na překvapení se moc těším už aby tu bylo :-)

6 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | 28. června 2014 v 9:40 | Reagovat

[4]: Neříkala jsem, aby si o tom mlčela? Ještě ani nevím, jestli to stihnem. Tentokrát to plně nezáleží na mně. Takže nemám páru, jak brzo/pozdě se to podaří.
PS: Zítra nejpozději v pondělí potřebuju 5 dobrovolníků, kteří můžou trochu ovlivnit to překvapení, o kterém Celsia žvanila až moc.

7 kumibo kumibo | 28. června 2014 v 11:08 | Reagovat

[6]: Promiň pomohla bych ale v pondělí odjíždím pryč :-( Moc doufám že přidáš brzy další kapitolu :-)

8 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | 28. června 2014 v 12:43 | Reagovat

[7]: Jestli chceš, tak mi můžeš pomoc zítra. Zítra odpoledne bych už měla bejt doma, jen mám tady příšerné připojení. Tak proto musím počkat až budu doma. Byl zázrak,že po dvou hodinách snahy se mi povedlo hodit tuhle kapitolu.

9 kumibo kumibo | 28. června 2014 v 13:05 | Reagovat

[8]: Zítra k večeru klidně můžu :-) A přidáš prosím další kapitolu až dorazíš domů?? :-D

10 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | 28. června 2014 v 15:02 | Reagovat

[9]: Plameny voidu. Ale nevim, jestli nebudu prilis unavena z letadla. Z hotelu vyrazime ve 4 rano, takze nejspis nebudu ani spat.

11 kumibo kumibo | 28. června 2014 v 16:20 | Reagovat

A kde jsi?? Když nebudeš unavená a budeš mít čas tak ji prosím přidej :-)

12 kumibo kumibo | 29. června 2014 v 13:00 | Reagovat

Ahoj Adrii přidáš dneska prosím prosím moc prosím další kapitolu z pohledu Rose nebo klidně i z pohledu Sydney

13 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 29. června 2014 v 18:54 | Reagovat

[12]: Jakmile najdu flashku, která aktivuje myš a klávesnici, tak to opravím.

14 kumibo kumibo | 29. června 2014 v 20:03 | Reagovat

[13]: Super :-) tak do toho :-) a budeš teda chtít pomoct?? ale jak říkám zítra odjíždím a vracím se až ve čtvrtek :-) jinak ráda pomůžu :-)

15 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 29. června 2014 v 21:10 | Reagovat

[14]: Máš mail nebo fb, nebo cokoliv, co neuvidí zbytek? :D PS: Opravím, Sydney POV Rose POV bych už nestihla, teď jsem přepisovala a opravovala 2 hodiny jen stránku a půl, moc velký problém se slovíčkařením, takže když něco upravím musím to přepsat i v dalších kapitolách, než na to zapomenu :D Dám jim Rose POV tak zítra nebo úterý, takže a teď jdu na Sydney POV :)

16 kumibo kumibo | E-mail | 29. června 2014 v 21:24 | Reagovat

Super :-) moc těším na další kapitoly :-)

17 kumibo kumibo | 29. června 2014 v 21:27 | Reagovat

Promin ten email je nefunkcni a FB ani jiny email nemam :-(

18 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 29. června 2014 v 21:48 | Reagovat

Tak využij kdyžtak CHAT, odkaz v horním boxu blogu.

19 kumibo kumibo | 29. června 2014 v 21:49 | Reagovat

Ten už jsem zkoušela několikrát ale nějak mi to nefunguje. je to možný??

20 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 29. června 2014 v 21:57 | Reagovat

[19]: Je funkční, jen musíš zadat jméno, začkrtnout pohlaví, a pak heslo: RoseHathaway

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama