7. kapitola - Emotion

14. června 2014 v 22:07 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

7. kapitola - Emotion

Dívala jsem se sama na sebe, jak čtu knihu. Mé oblečení, ale bylo divné. Měla jsem na sobě na můj vkus až příliš úzké džíny a rudé tílko, které jsem s jistotou věděla, že bych si dobrovolně nikdy neoblékla. Pak se ale na mě mé druhé já usmálo.
"Nemůžu se soustředit, když se na mě pořád, tak díváš," poznamenala jsem a vzhlédla od knihy.
A pak z mých úst vyšel hlas, který jsem nečekala. "Omlouvám se, ale jsi krásná, když čteš."
Byla jsem v Adrianově hlavě. Nepotřebovala jsem příliš času na to, aby mi došlo, že jsem v jeho hlavě, zatímco on sní. Čímž jsem se sama probudila ze spánku. Stále jsem ale nedokázala vyklouznout z jeho hlavy.
Napila jsem se z plechovky coly light, zatímco mě Adrian pozoroval s takovou intenzitou, až jsem se v jeho myšlenkách začínala ztrácet. Emoce, které cítil při pouhém pohledu na mě, byly až příliš silné. Až příliš intimní.
Vstal a přešel až k mému druhému já.
Druhá Sydney zaklonila hlavu a stále s úsměvem se na něj zadívala vyčítavým pohledem. "Opravdu, chci tu knihu dočíst," zamračila se. Bylo to zvláštní, opravdu jsem při mračení krčila tolik čelem, nebo za to mohla Adrianova představivost.
Ucítila jsem, jak se Adrianovi rty zkroutili do úsměvu. Sklonil hlavu a přitiskl je ke rtům mého druhého já. Ucítila jsem nával horka. Lehce mě políbil, zatímco mé druhé já s ním bez jediné námitky spolupracovalo. Adriana pohltila vlna intimní touhy, když jsem odložila knihu a obtočila mu ruce kolem krku.
Musela jsem ven z jeho hlavy, hned! Soustředila jsem se na to, abych se dostala ven, ale nic se nestalo. Stále jsem byla uvnitř. Tak jsem se alespoň pokoušela nevnímat jeho pocity.
Cítila jsem, jak Adrian vjel rukou pod to strašně rudé tílko, co měla ta druhá Sydney na sobě a dotkl se její horké kůže. "Jsi nádherná," zamumlal mezi polibky, tak žhavými, že jsem se přestávala soustředit na to, abych se dostala ven.
Bylo tak snadné se podvolit a sledovat jeho sen, jako by byl můj vlastní. Kdyby mi někdo ještě před pár hodinami řekl, že se tohle stane a já budu sledovat, jak se semnou Adrian ve svém snu líbá, asi bych řekla, že něco tak perverzního bych nechtěla nikdy zažít. Ale teď, když se to dělo... Nebylo to perverzní. A i přes to, že jsem si myslela, že to budu vnímat jako líbání sama se sebou. Nebylo to tak. Naopak. Po celou dobu jsem si byla až příliš vědoma, že jsem pouze divákem v Adrianově hlavě.
Prociťovala jsem, jak se mě dotýkal. Jak mě líbal. Jak šťastný u toho byl. Dokonce jsem cítila i jeho strach, aby mi neublížil svými zuby, když sjel rty k mému krku. Jeden by řekl, že se kluk něčím takovým zabývat nebude, obzvlášť ne ve snu, ale Adrian si i přes to dával pozor. Jeho srdce bušilo, zatímco cítil bušit srdce mého druhého já. Políbil ji na čelist a potom znovu na rty.
Bylo to tak... Celá ta scéna byla, tak plná emocí, až jsem opravdu na chvíli zapomněla, jak moc špatné bylo zůstávat v jeho hlavě. Užívala jsem si jeho pocitů, zatímco líbal mou vysněnou dvojnici. Vášeň, důvěra, touha a něco mnohem hlubšího ve mně vyvolávaly, něco o čem jsem nevěděla, že v sobě mám. Chtěla jsem to. Chtěla jsem být na místě té druhé Sydney. Toužila jsem po tom, aby mě líbal, jako líbal ji. Aby se mě dotýkal. A pak jsem si uvědomila na, co vlastně myslím.
Vykřikla jsem sama na sebe tak silně, že jsem se najednou ocitla zpátky v jeho posteli.Byla jsem udýchaná a zpocená. A stále jsem křičela. Nahlas.
Sotva jsem se ovládla, utichla jsem a snažila se popadnout vlastní dech. Pořád jsem, ale cítila Adrianovi intenzivní dotyky, tak silně, že mě rozhořela vlastní kůže, jako by se jí skutečně dotknul. Přitáhla jsem si nohy k sobě a chytila se za kolena ve snaze zklidnit dech.
V tu samou chvíli se, ale rozrazily dveře a v nich se objevil Adrian.
Jeho oči žhnuly strachem, když ale zaregistroval, že jsem v pořádku utlumil pouto a do jeho výrazu se navrátil chlad, který jsem v jeho očích viděla po zbytek předchozího dne od chvíle, co mě Rose přivedla zpátky. Snažila jsem se s ním mluvit, ale ignoroval mě. Dokonce ani nic neřekl, když jsem namísto do svého pokoje šla spát do jeho. Měla jsem v plánu ho tak donutit, aby mě alespoň vyhodil. Možná to znělo nesmyslně, ale byla jsem odhodlaná ho radši na sebe nechat křičet, než snášet jeho mlčení a předstírání, že neexistuju.
"V pořádku?" zeptal se mě neutrálním tónem bez jediné známky přátelství nebo zájmu.
V tu chvíli mi došlo, že měl na sobě pouze hedvábné trenýrky a i proti své vůli jsem na malý okamžik po něm přejela pohledem. Sklopila jsem pohled a snažila se vymazat si z hlavy myšlenky na to, jak teď vypadal i na jeho sen. Byl Moroj. Já člověk. I jen pomyšlení na cokoliv víc, i než podání ruky mi mělo připadat nechutné. Ale problémem bylo, že ať jsem se snažila jakkoliv, Adrian už nebyl v mých očích pouze vampýrem, ale taky přítelem a někým komu jsem skrze veškerou logiku věřila víc, než komukoliv jinému na světě.
Něco v jeho očích trochu pookřálo. "Zase jsi měla noční můry o své smrti?"
Spíš o smrti mého zdravého rozumu, napadlo mě. Nahlas jsem to, ale neřekla. "Něco na ten způsob," vydechla jsem vyhýbavě.
"Mám tu zůstat?" zeptal se mě zase o trochu chladněji.
"Nemusíš se o mě starat, jen proto, že máme psychické pouto. Nepřekonávej se," opáčila jsem suše. Potřebovala jsem, aby odešel. Sice jsem s ním chtěla mluvit, ale rozhodně jsem si byla jistá tím, že nedostatek jeho oblečení by byl pro tento rozhovor, až příliš velkým rozptýlením pro můj mozek, který při pohledu na něj přestával pracovat.
Na krátký okamžik jsem znovu ucítila pouto. Moje slova se ho dotkla. Ublížila jsem mu. Stejně jako jsem zahlédla to, jak jsem mu ublížila tím, když jsem odešla. Ale než jsem stačila absorbovat víc, Adrian utnul pouto a s prásknutím dveřmi zmizel.
Znovu jsem se zabořila do polštářů a prudce vydechla. Jestli tohle měl být můj nový život a já měla vidět jeho sny, stejně jako jeho bez většiny oblečení, potřebovala jsem znovu přesvědčit sama sebe o špatnosti citů nás obou. Protože jsem si byla až příliš vědomá toho, že neustálé vystavování takovým faktorům by mě jednoho dne mohlo zlomit. A já se potřebovala ujistit, že to se nikdy nestane.
Po dobu několika následujících hodin jsem byla sama, odříznuta od pouta, a dokonce i Adrianův kocour se mi vyhýbal. Nakonec jsem to, ale vzdala. Měla jsem příliš velkou žízeň a hlad na to, abych dál trucovala v Adrianově pokoji. Převlíkla jsem se do čistého oblečení a sešla schody. Když jsem, ale vešla do kuchyně. K mému překvapení byla prázdná. Prošla jsem celý dům, ale Adrian nikdy nebyl. Nejistě jsem se vrátila do kuchyně a otevřela ledničku. Můj pohled se stočil k plechovce coly light. Téměř hned jsem si vybavila Adrianův sen. I v něm jsem pila dietní colu. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem se měla radovat z Adrianovy vnitřní smířenosti s mým minimálním příjmem cukrů, nebo mě to mělo děsit. Nakonec jsem, ale uznala, že se kvůli jednomu snu nemohu cole vyhýbat do konce svého života a vytáhla plechovku ven. Vyndala jsem ještě z lednice mísu salátu a odendala si z něj do misky svou běžnou porci. Potom jsem se usadila na barové židli a dala se do jídla.
Už jsem téměř dojedla, když jsem ucítila pouto a zničehonic se dívala na Rose a Dimitrije. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli Adrian uvolnil pouto schválně, nebo si to pouze neuvědomil, ale z jeho mysli vládl takový chaos, že jsem neměla nejmenší šanci to z ní vyčíst.
"Co se stalo?" zeptala se naštvaně.
"Nevím," pokrčil rameny. "Na chvíli jsem usnul, a pak mě vzbudil její křik. Snažil jsem se zjistit, co se stalo, ale vyhodila mě z pokoje a nenechala mě zjistit, co se s ní zas děje."
Projela mnou nečekaná vlna vzteku. Lhal. Nesnažil se a já ho nevyhodila. Jen se naštval, jakmile jsem řekla něco, co ho urazilo.
"Jsi si jistý, že si nic neudělal. Nenavštívil ji ve snu, nebo si nepoužil magii na někoho jiného?" přeměřila si ho Rose zkoumavým pohledem. "Nebo cokoliv jiného, co by ji mohlo pohoršit."
"Už téměř dva týdny radši ani nekouřím!" bránil se. "Nic jsem neudělal! Jen jsem usnul, a potom mě vzbudilo její vřeštění a křik, že musí jít pryč. Začínám si myslet, že Sagevá začíná bláznit. A věř mi, že mě stálo hodně úsilí ji neovlivnit, aby už byla konečně zticha."
Vrátila jsem se k sobě a naštvaně praštila rukou do stolu. To se mi nepodobalo, ale trochu to pomohlo. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jakým způsobem mohl, tímto způsobem lhát? Jak vůbec mohl říct, něco takového. Ucítila jsem v očích slzy. Ačkoliv sem si to nechtěla přiznat, jeho slova se mně dotkla. Obzvlášť po jeho snu, který to celé způsobil.
Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a on i s Rose se vrátí. Rychle jsem sklidila nádobí a vrátila se do Adrianova pokoje. Lehla jsem si zpět do postele a zírala do stropu. Zahnala jsem mrkáním slzy zpátky a snažila se uklidnit, když se ozvalo zaklepání.
"Sydney?" nakoukla do pokoje Rose.
Nic jsem neřekla a dál zírala na bílý strop.
"Sydney?" zopakovala se a klekla si vedle postele. "Jsi v pořádku?"
"Měla jsem umřít," zavrčela jsem podrážděně. Adrian neměl lhát.
"Co se stalo?" vyzvídala s uklidňujícím tónem hlasu.
"Nic," řekla jsem prostě.
"Něco s Adrianem?" hádala.
Zaváhala jsem, ale nakonec jsem přikývla. Potřebovala jsem si s někým, o tom aspoň nepřímo promluvit. A Rose byla možná jediná na světě, kdo mě mohl pochopit. Ale i tak jsem jí říct téměř nic, aniž bych jí toho prozradila příliš. "Vím, že za to nemůže," začala jsem. "Ale jeho myšlenky... Já tomu prostě nerozumím," přiznala jsem podrážděně.
"Jestli chceš, můžu ti pomoc," navrhla jsem.
"Nechci o tom mluvit," zavrtěla jsem hlavou. "Chci být jen chvíli sama."
"Dobře," pousmála se.
"Rose? Mohla by si prosím říct Adrianovi, že s ním chci mluvit?" požádala jsem ji rozhodně.
Nevěděla jsem, jestli to byl dobrý nápad, ale pořád jsem byla naštvaná. Nemluvě o tom, že naše pouto jsem znovu necítila.
"Jistě," přikývla. "Opravdu o tom nechceš mluvit? Ani o ničem jiném?"
"Tohle musím vyřešit sama," zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že se nemůžu vyhýbat Adrianovi do konce svého života," zamyslela jsem se. "I když by to bylo pro mě snesitelnější."
Protože bych pak nemusela čelit jeho smaragdově zeleným očím, pomyslela jsem si.
"Viděla si jeho sny, že ano?" zeptala se mě najednou.
"Jak..." začínala jsem panikařit.
"Adrian říkal, že usnul," vysvětlila. "Vzpomněla jsem si na Lissiny sny, do kterých mě vtahovala. Po autonehodě jejích rodičů se jí zdály celé měsíce noční můry z té noci. A mně do nich vtahovala taky."
"Jak si tomu zabránila?" nechápala jsem.
"Ani sama nevím. Myslím, že moje mysl si během spánku sama vytvořila jakýsi blok," pokrčila rameny. "Je to už dlouho, ale pokusím se vzpomenout, jak jsem to udělala. Pošlu ti Adriana. Donesla jsem tvoje věci, až je budeš hledat, jsou na chodbě." S těmi slovy zmizela.
Neochotně jsem se posadila na kraj postele a čekala. Nebyla jsem jistá, jak s Adrianem začít mluvit, ale rozhodně jsem si byla jistá tím, že nesměl zjistit, o čem se mi doopravdy zdálo.
Dveře se bez zaklepání pomalu otevřely a Adrian vstoupil dovnitř.
"Neměl si právo, Rose lhát," oznámila jsem mu dřív, než stačil cokoliv říct.
"Rose, něco říkala?" zeptal se mě chladně.
Vyskočila jsem na nohy. "Ne, viděla jsem to," pronesla jsem vážně.
Viděla jsem slabý záblesk překvapení v jeho očích, ale téměř ihned se ztratil za ledovou stěnou. "Tak co chceš?"
"Jak si mě zachránil?" vyhrkla jsem bez rozmyšlení.
"Co?" vypadlo z něj a jeho chlad byl ihned pryč.
"Nedokázal si mě vyléčit, ani když jsem ještě byla naživu, tak jak..." na sucho jsem polkla. Při té vzpomínce jsem cítila, jak se mi třásli nohy. Ale i přesto jsem zůstala na nohou. Narovnala jsem se a zpříma mu pohlédla do očí.
Jeho tváří probleskl čistý strach. "Kolik si toho pamatuješ?" zeptal se. I s utlumeným poutem jsem, ale už podle jeho tónu poznala, že něco není v pořádku.
"Jen něco," přiznala jsem. "Pamatuju si, jak si mě našel a pokoušel ses mě vyléčit, a pak jen tmu."
Vypadalo to, jako by se mu trochu ulevilo. "Takže sis vzpomněla," konstatoval.
"Dost na to, abych věděla, že bych tu teď stát neměla," souhlasila jsem. "Když jsem se včera vzbudila, znovu jsem měla ten sen. Byl si pryč, a když jsem našla ten lístek, najednou jsem prostě věděla, že musím jít do paláce. Vím, že to musí znít šíleně, ale chtěla jsem se vrátit, dřív než ty. Ale když jsem tam byla... Vzpomněla jsem si. Nevěděla jsem, že jsem tam byla tak dlouho. Nechtěla jsem..." Začala jsem ze sebe soukat svůj nový pokus o ospravedlnění.
"Dýchej, Sageová," zarazil mě.
Z nějakého důvodu jsem vytušila, že už je vše v pořádku. "Tak jak si..."
"Slíbil jsem ti, že tě nenechám umřít, ne?" pousmál se.
Moje srdce bušilo, tak silně, až jsem se bála, že si toho všimne. Ale i přesto jsem k němu udělala pár kroků. "To není odpověď," namítla jsem.
"Jinou, ale nedostaneš," pokrčil rameny.
"Proč, ne?" nechápala jsem.
V Adrianových očích zajiskřilo. "Protože chci, aby sis sama vzpomněla," pronesl prostě.
Sledovala jsem, jak přešel ode mě na vzdálenost nanejvýš jednoho kroku. "Jak si mám vzpomenout na něco, co jsem prospala?" nechápala jsem.
Obdařil mě jeho typickým polovičním úsměvem. "Mýlíš se, Sageová," pronesl a vypadal při tom, že se moc dobře baví. Vzápětí, ale znovu zvážněl. "Ty si to vážně nepamatuješ," vydechl užasle. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli za jeho náhlou změnu v chování mohl éter nebo něco, co si pamatoval pouze on. Byla jsem nervózní. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem mluvil, i když jeho pohled mi napovídal, že bych měla.
"Co bych si měla pamatovat?" Zaklonila jsem hlavu a pohlédla mu zpříma do očí.
Natáhl ke mně ruku a k mému překvapení mi zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho. "To mi řekni, ty," odvětil prostě.
"Ale..." Už jsem se nadechovala k dalšímu protestu, když mi skočil do řeči.
"Byla si vzhůru," oznámil mi klidně. "Byla to nanejvýš minuta, ale krátce po tom, co jsem tě vyléčil, si otevřela oči. To je jediné, co ti k tomu mohu říct."
"Proč mi to prostě neukážeš?" vyhrkla jsem.
V jeho očích se mihlo něco divokého. "Protože když jsi spala dal jsem ti slib, který hodlám dodržet," pověděl mi nakonec.
Najednou jsem se mu nedokázala dál dívat do očí a musela je sklopit. Byla jsem si jistá, že bych protestovala, kdybych neviděla odhodlání v jeho očích a vzápětí mě neparalyzovala krátká vlna jeho emocí skrze pouto. Byl odhodlaný mě chránit, i když jsem neměla nejmenší tušení před čím. Stejně jako jsem nedokázala pochopit tu silnou magnetickou sílu, která nás oba k sobě táhla. S očima přilepenýma k podlaze jsem couvla o pár kroků dozadu.
Neptala jsem se, o jakém slibu mluvil. Něco mi totiž říkalo, že jsem to ve skutečnosti nechtěla vědět. Měla jsem strach, že by to až příliš pro mě znamenalo, než abych potom byla schopná odejít z jeho pokoje a navždy to vytěsnit.
Adrian, znovu trochu zkrátil vzdálenost mezi námi. "Co se děje?" probodl mě zkoumavým pohledem.
"Nic," zalhala jsem. Bylo naivní věřit, že mi uvěří, když mohl vidět mou auru, ale stále jsem doufala, že v ní neuvidí nic neobvyklého.
Zadíval se na mě způsobem, který jsem už dokázala dobře rozeznat. I s utlumeným poutem jsem věděla, že sledoval mou auru. Chvíli mě pozoroval, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.
"Když to říkáš," opáčil a otočil se k odchodu. "Rose ti nechala dole v chodbě nějaký věci. Já budu v kuchyni dělat něco k jídlu, kdybys mě hledala." S těmi slovy zmizel.
Prudce jsem vydechla a konečně si dovolila znovu se nadechnout.

Pokoušet se vyhýbat Adrianovi Ivaškovovi, mělo asi stejný účinek, jako bych se pokoušela vyhýbat vlastnímu stínu. Ať už jsem se hnula po zbytek dne kamkoliv, byl mi v patách. Oddechla jsem si až v noci, poté co se mi po několika desítkách minut dohadování, podařilo ho přemluvit, aby spal ve svém pokoji, namísto mého gauče.
Byla jsem vyčerpaná, když jsem usínala. Ale i přes svou únavu a slabost jsem se probudila brzy. Teprve se stmívalo, když jsem otevřela oči do šera pokoje. Nezdály se mi žádné sny, což bylo podivné, když jsem si teprve uvědomila, co mě vzbudilo.
Cítila jsem pouto. Po dlouhém čase, o kterém jsem věděla, že se pohyboval nanejvýš kolem půl dne, jsem měla pocit, jako by to byly týdny, kdy jsem naposledy cítila Adrianovu blízkost v domě a cítila jeho slabé emoce, které ním proudily během spánku.
Bylo to hypnotizující. Tak hypnotizující, že jsem si to ani nestačila uvědomit a plně se upnula myšlenkami ke spícímu Morojovi. Mohly uplynout minuty, ale také hodiny a já mohla sledovat jeho očima, jak se začínal probouzet.
Otevřel oči a rozsvítil lampu na svém nočním stolku. Světlo se rozprostřelo po pokoji, zatímco Adrian natáhl ruku po skleničce se zbytkem whisky, kterou měl na nočním stolku. Dopil zbytek alkoholu s myšlenkou, že víc si dát nemohl, kvůli mně, i když moc dobře věděl, že ho potřeboval.
A v tu chvíli jsem to ucítila. Temnotu. Živou temnotu, která ho pohlcovala a spalovala zároveň. Díky jeho myšlenkám a vlastním vzpomínkám na rozhovory s Rose mi trvalo jen pár minut, než mi došlo, o co šlo. Adrian už dál nemohl. Byl plný temnoty, kterou na sebe vzal, když mě vyléčil. Věděla jsem, že stejně jako Vasilisa měl v sobě temnotu neustále, ale záchrana mého života jeho stav uvedla do úplně nového měřítka rozsahu. Potřeboval se té temnoty zbavit. Potřeboval léky a potřeboval se od éteru odprostit.
Malý hlásek uvnitř mu to napovídal, ale chtěl alkohol a cigarety. Chtěl se opít do stavu, dokud by se veškerá temnota na pár hodin nevytratila pryč. Ale v cestě jeho touze po úniku stála úplně odlišná myšlenka. Musel mě chránit. Musel ukrýt přede mnou všechno, co jsem nebyla připravená vidět. Něco o čem si uvědomoval, že možná nikdy nebudu připravena poznat. A zároveň, něco co zoufale chtěl, abych viděla.
To vědomí mě paralyzovalo způsobem, který byl pro mě zcela nový. Neviděla jsem, co mi nechtěl prozradit. Neviděla jsem ani nic, co by mi mohlo napovědět, ale cítila jsem emoce jeho emoce. Emoce, které se objevovaly, kdykoliv na mě pomyslel nebo mě viděl.
"Sydney?"
Adrianovo klepání mě vytrhlo z myšlenek a mě teprve došlo, že jsem se na nějakou dobu uchýlila z jeho hlavy zpátky k sobě. Rychle jsem ty myšlenky zahnala a vylezla rychle z postele.
"Minutu," zavolala jsem skrze dveře a začala hledat čisté oblečení.
Rychle jsem vlítla do koupelny a vyčistila si zuby. Umyla jsem si obličej a natáhla na sebe tmavé džíny spolu s obyčejným černým tričkem. Bylo to pro mě příliš nepřirozeně neformální, ale už jsem neměla nic jiného.
"Ano?" otevřela jsem Adrianovi udýchaně dveře.
"Nemusela ses kvůli mně převlíkat," poznamenal pobaveně.
Pokrčila jsem rameny. "Síla zvyku. Nejsem zvyklá chodit ve věcech na spaní i potom, co vstanu."
Naše pouto bylo znovu pryč. Dokonale zablokováno. Chtěla jsem už o tom s Adrianem promluvit, když...
"Pojď, něco pro tebe mám," pobídl mě. "Navíc je v tvém zájmu, aby nám nevystydla snídaně."
"Další zbytečně objemná snídaně?" zamračila jsem se.
"Uděláme obchod, ty sníš snídani a já ti k ní udělám laté, platí?" navrhl.
Ohromeně jsem na něj zůstala zírat. Bylo to teprve pár dní. Pár dní a už přesně věděl, co říct, aby mě dotlačil, tam kam chtěl on. "Mluvil si, o tom, že pro mě něco máš?" zeptala jsem se namísto odpovědi.
"Pojď se mnou do kuchyně a dozvíš se víc," pokračoval ve smlouvání.
S povzdechem jsem ho obešla a zamířila ke dveřím. Když jsem vkročila do kuchyně, ucítila jsem závan vůně skořice a javorového sirupu. "Lívance?" Otočila jsem se na něj nesouhlasně.
Adrianova tvář se ocitla jen pouhých pár centimetrů od té mojí. Najednou bylo pouto zpět. Oba nás ta náhlá malá vzdálenost mezi námi zastihla nepřipraveně. Nevěděla jsem, že byl, tak blízko, když jsem se otáčela. Stejně jako on netušil, že se otočím, když se snažil kolem mě protáhnout dveřmi.
Hleděl mi hluboko do očí a v jeho myšlenkách jsem na pár vteřin zahlédla sen, jehož část jsem s ním prožila. Na sucho jsem polkla a chtěla od něj odstoupit, ale v tu chvíli se zcela neskrývaně zadíval na mé rty.
"Máš něco proti lívancům?" zeptal se mě tlumeně. V jeho hlase, ale bylo něco nebezpečného, něco co jsem neznala. Možná to byla ta temnota, která ho všude provázela. Nebo...
"Jsou příliš sladké a nezdravé," vysoukala jsem ze sebe paralyzovaně.
"Sydney..." zamumlal tlumeně.
Cítila jsem jeho horký dech na své tváři. A i přes mou snahu příliš nedýchat jsem cítila až příliš jeho kolínskou. A moje kůže naprosto nesmyslně vnímala teplo jeho těla.
Prudce jsem ucouvla a otočila se. "Tak neměli by jsme to sníst, dřív než to vystydne?" zeptala jsem se ho suše. A doufala, že to vyzní přesvědčivě.
Udržet dech v normálu mě stálo veškerou mou soustředěnost. Se zvýšeným tepem srdce jsem, ale nic nezmohla. Stejně, jako jsem netušila, jestli mě neprozradila aura, protože Adrian znovu převzal kontrolu nad zdí, kterou přede mnou vystavěl.
Bojovala jsem sama se sebou. Chtěla jsem se otočit, zapomenout na všechny důvody, proč jsem to nemohla udělat a políbit ho. Bylo to absurdní, ale v tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jestli by to bylo stejné, jako v jeho snu. Jestli bych to cítila jako já, nebo jako oba. Děsila mě ta představa, stejně jako mě lákala.
Zahnala jsem ty myšlenky a modlila se, aby nezakročil. Až příliš jsem si uvědomovala, že bych podruhé nebyla schopná před ním couvnout. Ne, pokud by se na mě zadíval znovu tím způsobem.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kumibo kumibo | 14. června 2014 v 23:07 | Reagovat

Bezvadná kapitola :-) přidej prosím co nejrychleji další :-) a moc se těším na ty z pohledu Rose :-) doufám v to že budou co nejdříve a že po Plamenech Voidu budou ještě aspoň dvě série :-) Stínem Spoutána je úplně totálně boží povídka :-)

2 Tessinka Tessinka | 15. června 2014 v 9:06 | Reagovat

Aaa... Uplne skvela kapitola :D

3 Kačíí Kačíí | Web | 15. června 2014 v 9:28 | Reagovat

Páni... :-D  :-D Perfektní kapitola :-)  :-)

4 nes nes | 15. června 2014 v 11:25 | Reagovat

Opět skvělá kapitola.

5 Katie Katie | 15. června 2014 v 12:05 | Reagovat

úžasná kapitola :-)

6 Niki Niki | 15. června 2014 v 12:51 | Reagovat

Krásná kapitola :-)

7 kumibo kumibo | 20. června 2014 v 19:24 | Reagovat

Ahoj :-) přidáš prosím někdy v nejbližší době nějakou kapitolu?? A bude to kapitola z pohledu Rose prosím :-) moc se těším na cokoliv :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama