27. kapitola - Poison

2. června 2014 v 21:19 | Adria Morgan Night |  Plameny voidu (Void Flames)

27. kapitola - Poison

Seděla jsem na polštářích a frustrovaně se cpala baklavou, zatímco Lissa vybalovala kufry s novým oblečením. Usmívala a smála se. Komentovala téměř všechno, co vytáhla ven z kufru. Ani jsem si nevzpomínala, před jak dlouhou dobou jsem ji viděla tak šťastnou.
"Napij se toho pití. Je to moc dobré," poradila mi.
Zkoumavě jsem se podívala na tekutinu uvnitř malého zlatého džbánu vedle dvou malých sklenic a zaváhala. Cítila jsem z toho jahody a granátové jablko, ale nebyla jsem si jistá tím, jak to bude chutnat.
"Ty už si to pila?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Jo," přikývla a posadila se vedle mě. "Myslím, že je to něco jako jejich tradiční pití. Vím, že jsem kdysi četla, že se to dělá i s malým stopovým množstvím alkoholu nebo mléka, ale tohle je jen z ovoce a koření. A myslím, že je v tom i něco podobného želatině, protože to má podivnou konzistenci. Je to pití, ale..." Nalila do obou sklenic tekutinu a jednu mi podala. Cítila jsem, že jí to pití skutečně chutnalo skrze pouto stejně, jako jsem věděla, že v mé auře vidí i to, co vidět nechtěla.
Napila jsem se rudé tekutiny a vychutnávala si novou chuť. Stejně jako baklava i tohle mi chutnalo. Bylo to sladké a koření tomu dávalo zvláštní chuť. Lissa měla pravdu, opravdu to bylo trochu zahuštěné něčím, co mi připomínalo želé, i když jen nepatrně.
"Musím přiznat, že zatím mi připadá turecká kuchyně úžasná," zasmála jsem se.
"Rozhodně je to sladké," usmála se Lissa. "Měla si někdy, tak dobrá granátová jablka nebo datle?" zeptala se unešeně a vzala si z mísy s ovocem datli.
Taky jsem si vzala. "Chutnají líp, než ve Státech," přiznala jsem.
"Večeře bude už za hodinu, neměla by ses tolik cpát baklavou," zamračila se na mě, když jsem si vzala další kousek.
"Pochybuju, že bude u večeře atmosféra vhodná k jídlu," ušklíbla jsem se. "Ani nevíme, jestli i hlavní chody budou k jídlu."
"Jídlo a sex, dokážeš ty myslet na něco jiného?" rozesmála se.
"Teď?" zeptala jsem se na oko vážně. "Ehmm... Ne."
Obě jsme vyprskly smíchy.
Lissa po mně hodila datly. "To abych si našla jiný pokoj. Možná by mě u sebe mohla nechat Sydney. Určitě by měla pochopení, když máš auru zbarvenou tolik, že by i na ní měla být cenzura."
"Tak hrozné to není!" namítla jsem.
Ucítila jsem prudký nával éteru a na chvíli jsem se ocitla v Lissině hlavě zírajíc na mou fialovou auru plnou zlatého a rudého světla.
"Dobře máš pravdu," hodila jsem po ní polštář a postavila se. "Jak je na tom vůbec Christian? Byla jsem překvapená, když mi řekli, že jsi u něj."
Její pobavení se vytratilo. "Má výčitky," zamumlala sotva slyšitelně. "Drží si odstup, ale aspoň už se mnou trochu komunikuje. Dělá mi to starosti. Je tolik plný bolesti... Nevím jak mu pomoc. Myslím, že tím jak jsem na něj použila éter, jsem to jen zhoršila."
"Musela si to udělat, aby si nám zachránila život," namítla jsem. "Nemohla si kvůli němu ohrozit svůj život ani život Jill," snažila jsem se zmírnit její pocit viny.
"Tím si nejsem jistá," zadívala se mi do očí. "Možná bude lepší, když mu dám čas."
"To bude nejspíš nejlepší," souhlasila jsem.
"Dále," vyhrkla Lissa zlomek vteřiny před tím, než se ozvalo zaklepání na dveře.
"Rose, můžeš na chvíli?" objevila se ve dveřích má matka. Zarazila se. Fascinovaně přejela po místnosti očima, jako by zapomněla, že jsem tam já i Lissa. Přešla ke zdi k nakreslenému zdobení a opatrně se obrazců dotkla. "Vůbec se to tu nezměnilo."
"Hádám, že chceš se mnou mluvit," nadhodila jsem po chvíli krátkého ticha.
Má matka zatřásla hlavou, jako by chtěla setřást vzpomínky a otočila se na mě. "Ano."
"Třeba mi vysvětlíš, jak je možné, že jsi mi nikdy neřekla pravdu o tom, kde jsem se narodila," procedila jsem skrze zuby. "Nebo proč jsem nevěděla, že sis chtěla mého otce vzít?"
Cítila jsem, jak se ke mně snažila Lissa dostat skrze pouto, ale nedovolila jsem jí to.
"Rose," vydechla Lissa starostlivě.
"Nech nás o samotě, Liss," poručila jsem jí.
Zaváhala, ale nakonec se protáhla kolem mé zaskočené matky, která se nezmohla na slovo.
"Měla jsem právo to vědět!" vyštěkla jsem, jakmile se dveře zabouchly.
"Gülcan ti to pověděla," vydechla rozpačitě. Bylo to poprvé, kdy z tváře mé matky jsem viděla úplně vymizet kamenný výraz strážkyně. Její oči i tvář byly plné bolesti, překvapení, soucitu a... A lásky. Moje slova jí drtila. Teprve v tu chvíli mi došlo, kolik bolesti v ní vzpomínky vyvolávaly.
"Část. Zbytek mi řekl sám Zmeja osobně," ušklíbla jsem se. "Chtěla si mi vůbec někdy říct pravdu?" zeptala jsem se už o něco klidněji.
V jejích očích se objevil nový nával emocí. "Neřekla jsem ti to, protože jsem nechtěla, aby sis prožila v tomto domě to, co já. Nechtěla jsem, aby sis tímhle musela projít," vydechla nakonec.
"Neměla si právo, o tom rozhodnout. Tohle měla být moje volba," odsekla jsem.
"Tvůj otec je Moroj. Není královský, ale v mnoha směrech je stejně důležitý i mocný, dokonce jeho moc mnohdy přesahuje tu královskou. Jeho rodina je významná pro celý náš svět. Nebylo správné vůbec dovolit, aby mezi námi vznikl jakýkoliv jiný vztah, než ten profesionální," začala.
"Blbost," skočila jsem jí do řeči. "Gülcan má pravdu, tenhle systém je špatný. Dhampýr není podřízen Moroji. Všichni pochází ze stejné krve to, že chráníme Moroje by neměla být samozřejmost, ale výsada."
"Možná, ano," přiznala. "Ale i v lidském světě se stále lidé dělí na společenské vrstvy. Má vrstva byla vždy od té Ibrahimovi příliš vzdálená. I mezi lidmi by byl ten vztah nemyslitelný. Byla jsem, ale příliš mladá a uvědomila si to až příliš pozdě. Možná to ale také bylo tím, že jsem se nechala zaslepit svými city."
"Milovala si ho," pronesla jsem klidně. "Láska si nevybírá, nemůžeš se rozhodnout, koho budeš milovat. Můžeš možná kontrolovat svá rozhodnutí i myšlenky, ale tohle ne." Jestli jsem něco opravdu věděla, bylo to právě to. Ostatně i já sama milovala někoho, koho jsem milovat neměla. Možná jsme už sice s Dimitrijem nebyli v postavení žák, učitel, ale stále jsme oba byli strážci. Ostatně na všechny vztahy dhampýrů bylo koukáno skrze prsty.
"To ale nic nemění na tom, že jsem jednala proti nepsaným pravidlům. Zamilovat se do Moroje, kterého chráníš..." vydechla raněně. "Kdyby rodina byla v nebezpečí a zaútočili Strigojové mohla by nastat situace, kdy bych musela volit mezi jeho ochranou a ochranou ostatních."
Tenhle důvod jsem dokázala pochopit, ale už dávno jsem s ním nemohla souhlasit. Nebyl to důvod, ale jen výmluva. Výmluva strážců, kteří odmítali bojovat za lásku. Většina strážců raději přijala myšlenku Morojů, že nemají nárok na nic, než ochranu královských a boj proti Strigojům. Lissa měla pravdu, když mi kdysi řekla, že tohle není správné. Strážci měli stejné nároky na život v tomhle světě, jako lidé a Morojové. Bylo nám souzeno žít vedle Morojů, ne pod nimi. Možná jsem potřebovala psychopatickou Strigojku a vliv knih éteru, abych tohle pochopila, ale teď už jsem rozuměla věcem, které jsem kdysi neviděla.
"Mýlíš se," zavrtěla jsem hlavou.
"Jsi mladá, o tomhle ještě nemůžeš nic vědět." Do tváře se jí navrátil kamenný výraz.
"Skutečně?" zeptala jsem se hořce. "Řekla bych, že zamilovat se do Moroje, kterého chráníš, není zas tak odlišné od zamilování do jiného strážce, který je tvým instruktorem a zároveň strážcem Moroje, kterého budeš v budoucnosti chránit."
V tváři mé matky se objevil čistý šok.
"Ach, ano. Tvá nepovedená dcera se zvládla zabouchnout do strážce své nejlepší kamarádky, a to v době, kdy jí učil, jak ji ochránit. Ale na rozdíl od tebe jí bylo jedno, jak se na to bude dívat okolní svět. A je jí to jedno i teď," vyštěkla jsem. "Nebudu lhát, byly chvíle, kdy jsem měla pochybnosti. Nechtěla jsem Dimitrijovi zničit život. Jen kdyby se zjistilo, že se mnou měl vztah už na Akademii, by ho ohrozilo. Nemluvě o tom, do jaké situace jsem ho zatáhla tehdy. Ale pak jsem si uvědomila to, co mi Lissa cpala do hlavy už léta. Tenhle systém je špatný. Morojský postoj k dhampýrům i to, že naši část světa řídí oni. Nechci už dál být otrok tohohle systému. Nebudu se ptát o svolení, koho můžu milovat."
Pak nastala jedna z těch výjimečných situací, kdy slavná Janine Hathawayové došla slova.
"Jak dlouho?" vysoukala ze sebe po několika slouhých minutách tíživého ticha.
"Jak dlouho, co?" opáčila jsem automaticky.
"Jak dlouho je něco mezi tebou a Belikovem?" doplnila otázku.
"Více méně už od začátku. Ale vyskytly se některé komplikace. Dalo by se říct, že jsme spolu už od akce v Rusku. A nebo od mých narozenin. Vyber si," odpověděla jsem příkře.
"Takže tvůj otec měl pravdu, když neustále naznačoval, že mezi vámi něco je," zavrtěla nevěřícně hlavou, jako by šlo o tu největší ironii na světě, že si toho všiml zrovna Zmeja.
"Já na rozdíl od tebe, ale od Dimitrije neuteču, jako si to udělala ty mému otci," zavrčela jsem.
"Tvůj otec myslí, že ví, co se stalo, ale nemá ani nejmenší tušení, proč se vše stalo," zadívala se mi pevně do očí. "Nesuď tak rychle, když neznáš všechna fakta. Ostatně, to kvůli tobě jsem odešla."
"Mně?" vyhrkla jsem nechápavě.
"Když tvůj otec odjel, Rahşan byla tak odhodlaná mě dostat z domu, že mi dala na výběr. Dala mi vybrat si mezi tebou a tvým otcem. A já si zvolila tebe, čehož do teď nelituji," vydechla těžce a v očích se jí na pár vteřin zaleskly slzy.
"Jak ti mohla dát vybrat?" pořád jsem nechápala, co tím chce říct.
"Tvá babička mi do pití přimíchala slabý jed. Ne, tolik aby mě zabil, ale dostatek, aby zabil tebe. Pár hodin potom, co jsem začala mít horečku, za mnou přišla a dala mi na výběr. Jed by ti ublížil až po dvou dnech. Měla jsem odejít z jejich domu s tím, že jakmile budu na letišti, dostanu protilátku. Vybrala jsem si tvůj život výměnou za to, že navždy zmizím z Ibrahimova života," vysvětlila a po tváři jí stekla slza. "Gülcan to zjistila a podplatila pilota, aby mě letadlem vzal pouze kousek za Istanbul, ale už jsem nedokázala riskovat se vrátit. Nechtěla jsem riskovat tvůj život."
Hněv ve mně začal narůstat. Rahşan mi sice už od začátku připadala jako jedna z tupých královských starých bab, co se zabývaly jen penězi a u lidí hleděli pouze na čistotu krve a původ, ale nikdy by mě nenapadlo, že by byla schopna zabít. Co víc, že by byla schopná sáhnout na život svého nenarozeného vnoučete. V tu chvíli v mých očích má matka vzrostla, stejně jako Rahşan klesla.
Přešla jsem k mé matce a beze slov jí objala. Cítila jsem její zmatení, ale bylo mi to jedno. Tohle byl ten největší projev mateřských emocí, kterého se mi za celý můj život dostalo, a já cítila, že má matka mě teď potřebuje. Sice jsem teď ze všeho nejvíc chtěla vystřelit z pokoje a jít zaškrtit svou novou babičku holýma rukama, ale to muselo počkat.
"Omlouvám se, že jsem ti to neřekla," vysoukala ze sebe.
"Já se omlouvám, že jsem na tebe vyjela, aniž bych tě vyslechla," zamumlala jsem potichu.
Má matka se po chvíli odtáhla a pokusila se o úsměv. "Bude lepší, když..."
"Omlouvám se, slečno," vešla po zaklepání do pokoje Macide. "Paní," pokývla směrem k mé matce. "Nerada vás vyrušuji, ale za chvíli se začne podávat večeře," vysvětlila omluvně.
"V pořádku," ujistila ji má matka se znovu nastolenou vyrovnaností. "Ukaž prosím Rose, kde je jídelna, musím ještě před večeří promluvit s paní Gülcan," vysvětlila směrem k dhampýrce.
"Jistě," přikývla stará strážkyně. "Prosím, slečno, pojďte za mnou."
Na chvíli jsem střelila pohledem k mé matce, ale nakonec jsem se rozhodla jít za Macide.
"Rose," zastavila mě matka na poslední chvíli. "Nech to být."
Promiň, mami. Ale to neudělám, pomyslela jsem si
Bylo zvláštní, kolik chodeb bylo v domě. Byla pravda, že dům byl ohromný. Jen ti nejvýznamnější královští měli podobně rozlehlé domovy, ale i tak mě stále fascinovalo, kolik chodeb a pokojů dům ukrýval.
"Děje se něco, slečno?" zeptala se mě strážkyně nejistě. "Vypadáte, že se hodně zlobíte."
"Nic se neděje," zavrtěla jsem hlavou. "Kolik lidí tu žije?" zeptala jsem se, když jsem zahlédla starou Morojku, která se mihla na konci chodby.
"Krom paní Gülcan, vaší babičky, paní Ahzan, její dcery a manžela je tu i služebnictvo a strážci. Já v tomto domě zastávám hlavní strážkyni, potom paní Rahşan chrání její strážce Burak, zatímco o bezpečí vaší tety se stará strážkyně Nadya, nadále je tu ještě Duru, Çınar a Joshua, ale z nich tu žije jen Nadya. O kuchyň se stará Morojka Nilsu a se správou domu mi tu vypomáhá Mira, která je její dcerou. A pak sem chodí vypomáhat s úklidem jen tři dárci," vysvětlila.
"Tolik personálu nemají ani královský," zašeptala jsem si pro sebe.
"Tato rodina je mocnější a v mnohých směrech nenahraditelná, ochrana musí být neustále zachována. Nikdo si nesmí dovolit udělat chybu," odvětila na moje bručení.
"Jistě," zavrčela jsem.
"Prosím, tady," otevřela Macide dveře a naznačila mi, ať jdu dovnitř.
Jídelna byla ohromná. Velký křišťálový lustr, leštěná kamenná podlaha, nábytek z drahého vzácného dřeva a ohromný dlouhý stůl obklopen židlemi, které vypadaly až příliš draze. Nádobí na stole bylo především z toho nejdražšího porcelánu a stříbrné příbory ve mně budily nervozitu. U stolu už seděla Lissa s Christianem, Sydney a Adrianem. A co mě navíc překvapilo, u stolu seděl i Dimitrij, nepředpokládala jsem, že ho nechají jíst s námi, když byl s námi oficiálně jen jako strážce.
To přikázala tvá prababička, ozval se Lissy pobavený hlas v mé hlavě.
Lissa seděla mezi dvěma prázdnými židlemi na jednom z konců stolu a Christianem, vedle kterého k mému překvapení seděl hned Adrian, zatímco Sydney seděla vedle Dimitrije na druhé straně stolu. Bylo to zvláštní rozprostření stolování, obzvlášť vzbudilo mou pozornost, že Dimitrij seděl naproti jedné z volných židlí blíž k Lisse.
"Slečno?" pokynula Macide k volné židli vedle Lissy.
Obezřetně jsem se posadila, zatímco dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupila Gülcan hned v závěsu s Ahzan, kterou doprovázela její matka.
Rahşan něco rychle zasyčela, když mě uviděla sedět u stolu a mě přepadl nával vzteku. Ten pohled. Jak mě jen mohla, tak klidně a s odporem sledovat, potom co udělala mé matce? Bylo skoro až mrazivé, jakým způsobem dávala najevo své opovržení. Měla jsem chuť se na ní vrhnout a minimálně ji praštit. Vybavila jsem si obličej mé matky, když mluvila o minulosti, tu bolest a smutek...
Dveře se znovu otevřely právě včas a objevil se v nich otec s mou matkou, zatímco Rahşan si se neochotně posadila vedle Ahzan, která se vrtěla na židli po levici své babičky, která seděla v čele na druhé straně stolu. Můj otec se posadil do čela a má matka se usadila mezi nás naproti Sydney, která se nervózně ošila.
Znovu jsem ostře střelila pohledem k Rahşan, která propalovala mou matku i mě nenávistným pohledem. Chtěla jsem ji praštit. Chtěla jsem jí ublížit, tak jako ona ublížila mé matce.
"Nedělej to."
Prudce jsem sebou trhla a překvapeně přímo pohlédla na Dimitrije. Řekl to tak tiše, že to nejspíš nikdo, krom mé matky nepostřehl. Zdálo se, že má matka zatím mému otci o mně a Dimitrijovi neřekla, což mi sice v tu chvíli nepřipadalo důležité, ale i tak jsem si to uvědomila.
Dimitrij má pravdu, káral mě Lissin hlas uvnitř mé hlavy. Ať už se stalo cokoliv, nestojí ti to za to. Je to tvá babička, nesmíš jí ublížit. Je jedno, jak moc zuříš, teď musíš zachovat chladnou hlavu a přejít to. Bylo by hloupé začít útočit jako první.
Dál jsem nenávistně hleděla do Rahşaniných očí. Věděla jsem, že Lissa má pravdu, ale i tak jsem se sotva držela, abych nevstala a nevrhla se na ní. Ten naprosto klidný a chladný pohled, kterým mě obdařovala, mě vytáčel. Vysmívala se mi a pohrdala mnou, stejně jako mou matkou. Viděla nás jako méněcenné. Nejspíš i mravenci v jejích očích znamenaly víc.
Ucítila jsem, jak se něčí noha otřela o mojí a já překvapeně sebou trhla, když mým tělem projel známý elektrický výboj. Nechápavě jsem pohlédla na Dimitrije, kterému na krátký zlomek vteřiny zacukaly koutky. A v jeho očích se objevilo pobavení, jako by ho moje reakce nutila do smíchu. Jeho rty se pohnuly a mně došlo, že naznačuje, ať jsem v klidu.
"Tohle by se mělo zakázat," pronesl Adrian nahlas s naprostou vážností v hlase. "Děsíte mi ex-Alchymistku," zamračil se na nás.
Můj otec rychle začal mluvit turecky, nejspíš aby odvedl pozornost od Adriana.
Adrian má pravdu, ozval se v mé hlavě znovu Lissin hlas. Tvoje rychlá změna aury ji je nepříjemná, stejně jako ta intenzita. I když to chápu.
Nechápavě jsem pohlédla na Sydney. V jejích očích bylo pár jisker strachu, zírala na mě a Dimitrije, ale ne přímo na nás. Věděla jsem, že skrze Adriana viděla naše aury. Sice, tahle reakce byla o dost lepší, než její předchozí reakce, ale pořád jsem věděla, že se s tím stále úplně nevyrovnala. Alchymistka v ní, která byla vychovávaná, tak aby s vampýry dokázala pracovat, ale zároveň je nenáviděla a bála se jich, byla pořád ještě někde v její hlavě zakořeněná. Věděla jsem, že tohle odstranit bude těžké, bylo možné, že už navždy se jí to úplně nepustí.
"Dost," zvýšila Gülcan hlas a poprvé za celou dobu promluvila. "Od teď se nikdo neřekne turecky jediné slovo. Bude se mluvit, tak aby rozuměli všichni," pronesla nekompromisně. "A bez výjimek." Její pohled se upřel přímo k Rahşan.
Rahşan uhnula pohledem stranou a vrátila se k nenávistnému zírání na mou matku.
"Jsme jedna rodina, dokud v tomto domě budu, nestrpím žádné námitky, co se týče běžného chodu domácnosti. Každou večeři stráví rodina pohromadě, doufám, že k této mé výsadě nebudou hosté nic namítat," obdařila Lissu úsměvem.
Lissa jí oplatila úsměv a nepatrně přikývla.
"Nechci slyšet, žádné urážky mířené k pokrevní linii, ani zpochybňování dědičného práva mého vnuka, nebo mé pravnučky," pokračovala. "Stejně, jako nehodlám akceptovat, aby se tu Rose schovávala po celou dobu jejího pobytu v Istanbulu. Bude s ní zacházeno, jako s právoplatnou dědičkou. A bude také tak představena společnosti." Zadívala se pevně na Zmeju.
Překvapeně jsem prudce střelila pohledem k mému otci, abych viděla jeho reakci. Ale ani všemocný Zmeja se nedokázal ubránit šoku z ultimáta stanoveného jeho babičkou.
"To je nepřijatelné," zaprotestovala Rahşan.
"Bude představena společnosti, jako tvá dcera, nehledě na to, že je to strážkyně. Bude s ní zacházeno úplně stejně, jako by byla Morojka. Tím že ji představíme sami, alespoň zabráníme klepům, které by se dříve či později objevily," trvala na svém Gülcan.
"Už jsme na toto téma hovořili," ohradil se můj mafiánský otec. "Znáš důvody naší návštěvy. Nemůžeme si dovolit, poutat pozornost."
"Naše rodina je v této zemi vážená, Ibrahime. Samozřejmě se postarám o to, aby byla zajištěna bezpečnost. Ale vzhledem k změně jejího příjmení bych to neviděla jako problém," usmála se klidně.
"Ta dívka nemá žádné vychování, jak ji můžete chtít uvést do naší společnosti, když vyrůstala za předpokladu, že nikdy nebude potřebovat nic jiného, než umět vrážet kůli Strigojům do srdce a skákat kolem Moroje, kterému má sloužit, aby ho udržela v bezpečí?" zareagovala Rahşan téměř okamžitě.
"Rozhodně mám lepší vychování, než vy," odsekla jsem až překvapivě klidně. Ani jsem netušila, jak jsem to dokázala říct takovým způsobem, protože uvnitř jsem cítila, jak ve mě vře každá sebemenší kapka krve.
Rahşan se nahrnul vztek do očí, ale téměř ihned ho potlačila a nahradila ho klidným a vyrovnaným pohledem upřeným ke Gülcan. "Vidíte? Sama víte, že se do naší vrstvy nehodí a teď nemám na mysli pouze původ."
"S tím souhlasím," ozvala se má matka. "Rose do tohoto světa nepatří. Jakmile zde vyřídíme vše potřebné v naší věci, odjedeme."
"A co když to nechci?" ozvala jsem se.
Všichni se na mě zaskočeně zadívali, dokonce i Lissa s Dimitrijem byli v šoku z mé reakce. Vlastně ta slova překvapila i mě. Proč jsem to řekla? Nechtěla jsem tu zůstat, ani být dědičkou celého majetku, nechtěla jsem být Mazurová. Byla to jen má automatická protikladná reakce vůči tomu, že všichni rozhodovali za mě, nebo to nějaká má část opravdu chtěla?
Zadívala jsem se do očí své prababičky a na chvíli se ponořila do svých myšlenek. Co jsem vlastně chtěla? Co jsem chtěla v životě udělat nebo prožít krom hlídání Lissy a udržení mého vztahu s Dimitrijem? Nevěděla jsem to. Nebyla jsem si jistá.
"Mluv dítě," pobídla mě Gülcan trpělivě.
"Jsem dospělá," vydechla jsem po chvíli. "Chci o svém životě rozhodovat sama," pronesla jsem vážně a probodla svého otce vyčítavým pohledem. "Alespoň to mi dlužíte."
"Nevíš, co to ob..." nadechla se má matka, ale můj otec ji zastavil zvednutím ruky.
"Rose, má pravdu. Jestli příjme své dědické právo. Nebo jaké si vybere příjmení, dokonce i to jestli se bude chtít někdy do tohoto domu vrátit, bude její rozhodnutí. Tohle nemůže nikdo rozhodnout za ni," zadíval se mi do očí.
"To je směšné," zasyčela Rahşan.
"Je to fér," opravila ji Lissa, která už nedokázala jen přihlížet. Měla potřebu mě bránit. Stejně jako já vždy bránila ji, kdykoliv jí někdo fyzicky, slovně nebo i psychicky napadal.
"Ano, možná nemám vychování. Ale alespoň bych nikdy nebyla schopná zabít vlastní vnouče, jen kvůli jeho původu," pronesla jsem se smrtelnou vážností. Na poslední slova jsem kladla obzvlášť velký důraz.
"Rose!" okřikla mě Janine.
"Matko?" Ta otázka vyšla z těch mnou nejméně očekávaných míst. Ahzan. Překvapilo mě, že vůbec promluvila, většinu večeře se totiž věnovala pouze jídlu a nijak se ke konverzaci nevyjadřovala.
Její matka ji probodla ostrým pohledem. "Nepleť se do toho.
Můj vlastní zrak se, stočil k Zmejovi. Bodlo mě u srdce, když jsem viděla náhlý dotek bolesti v jeho pohledu. Prudce se postavil a obdařil Rahşan nebezpečným pohledem.
"Je to pravda?" zeptal se hořce.
"Ibrahime, já..." nadechla se jeho matka.
"Evet veja hajir?!" pohlédl na ni s odporem.
Jeho matka neodpověděla.
"Janine?" střelil pohledem k mé matce.
Začínala jsem litovat, že jsem to nenechala být. Má matka trpěla. Roky trpěla svým rozhodnutím, ale můj otec trpěl taky. Zasloužil si znát pravdu. Jen jsem si nebyla jistá tím, jestli jsem neměla nechat na mé matce, aby mu ji pověděla.
"Evet," to slovo z mé matky vypadlo, jako by vyplivla čistý jed zadržovaný léta. Nemusela jsem umět turecky na to, abych tomu rozuměla.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jassy Blake Jassy Blake | 2. června 2014 v 22:24 | Reagovat

Asi jsem čekala, že Janine bude reagovat hůř na Rosino přiznání, ale jinak kapitola naprosto úžasná.
Každá kapitola je úžasná, už jen proto stojí za to na ni počkat:-)

2 Tess Tess | 2. června 2014 v 22:28 | Reagovat

Ááá!! :-D Tak jsem se dockala. A vysledek? Naprosto uuuzasny diiil!! :-D Jsem zvedava na Gülcanovou (to se neda ani sklonovat :-O :-D) reakci. :-)

3 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 2. června 2014 v 22:34 | Reagovat

[1]: Já myslím, že Janine neměla nejmenší šanci vyšilovat. Měla jiné starosti. Navíc i v originálech nebyla proti. Má to prostě v povaze. Ví, že je Dimitrij dobrý strážce i to, že je to dobrý chlap. Není to jedna z těch matek s přehnaným pohledem na volbu partnerů svých dcer. Stále žije v realitě.

4 charly charly | 2. června 2014 v 22:44 | Reagovat

Super kapča....takže další tak za pul roku? 8-O

5 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 2. června 2014 v 23:27 | Reagovat

[4]: Nauč se číst. Řeklo se, že další kapitola z Rose POV bude poslední týden školy. -_- Do té doby jen Sydney POV.

6 nes nes | 3. června 2014 v 0:18 | Reagovat

Páni opět skvělá kapitola už se těšim na další.

7 kumibo kumibo | 3. června 2014 v 5:27 | Reagovat

WOW :-) super kapitola ... to nás jako doopravdy necháš čekat tak dlouho když jsi to takhle usekla??

[5]: Na POV Sydney se taky moc těším.
A jsem jěště zvědavá jak zareagují ostatní na odhaleni vztahu Rose s Dimitrijem :-)

8 Jassy Blake Jassy Blake | 3. června 2014 v 6:15 | Reagovat

[3]: Já netvrdím, že jsem čekala, že bude vyšilovat, spíš nějakou větší reakci než je víceméně chvíle mlčení. Taky jsem ale nečekala, že se to dozví v takovéhle situaci, kdy, uznávám, má jiné starosti.

Já si teď vůbec neuvědomuju, kdy se to v originále dozvěděla...

9 charly charly | 3. června 2014 v 9:07 | Reagovat

Adria: ja umím číst, jen říkám, jak to je. Po dvou měsících jedna kapitola? Super příběh. Po tom roce si ani nepamatuju, co bylo na začátku.

10 bara bara | 3. června 2014 v 10:41 | Reagovat

diky za kapcu byla skvela a uz se tesim na dalsi :-)

11 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 3. června 2014 v 15:29 | Reagovat

[9]: Smiř se s tím, že i já mám nějakej život. Nemůžu jen non-stop sedět u počítače a psát. Nemluvě o tom, jak píšu dlouho. Prostě čas od času, člověk potřebuje udělat si pauzu. Jsem středoškolák na gymplu+ řežím poslední pololetí zdravotní i školní problémy. A narozdíl od jiných blogů mám kapitoly i příběhy srovnatelně dlouhé s knihami. Budou to 4 roky, co píšu. Což je šílená doba. Miluju psaní, ale nemám na to čas. Musím si nějak vidělávat peníze, musím nějak utáhnout školu a musím nějakým způsobem myslet i na to, že mě za rok čeká maturita a pak vysoká.

12 Tessinka Tessinka | 3. června 2014 v 15:52 | Reagovat

Škoda, že jí Rose fakt neublížila :D nic jinýho by si totiž ani nezasloužila :) jinak parádní pro mě oddechová kapitola..... něco mi říká, že je to ticho před bouří :)

13 Kačíí Kačíí | Web | 3. června 2014 v 17:41 | Reagovat

Úžasná kapitola, moc se ti povedla, těším se na další :-)  :-)

14 Thálí Thálí | 3. června 2014 v 19:04 | Reagovat

Páni. Vážně luxusní kapitola.  Jen mi trošičku chybí Christian. :-D

15 Lena Lena | 3. června 2014 v 20:56 | Reagovat

naprosto super kapitola, už se moc těším na konec června :-D

16 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 3. června 2014 v 21:20 | Reagovat

[14]: Christiana si užiješ ještě dost :D

Jinak teď mi tak nějak dochází, že fanoušci Sydrianu si velice užijí začátek 7. kapitoly :D

17 kumibo kumibo | 4. června 2014 v 16:56 | Reagovat

[16]: Už se moc těším na další kapitolu Plamenů Voidu, a u Poison mi docela chyběl i Dimitrij, ale všechno má svůj čas :-) Kdy bude ta kapitola z pohledu Sydney na ni už se taky hrozně těším :-)

18 kumibo kumibo | 13. června 2014 v 6:10 | Reagovat

Ahoj kdy bude prosím další kapitola ?? Už se na ní moc těším :-)

19 Melody Melody | 24. června 2014 v 16:13 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsem narazila na tvůj web. Moc povedené povídky, měla jsem dočteno za pár dní :) Jen mě mrzí, že jsem na povídky nenarazila, až by byly dopsané, to čekání teď bude šílené :) :/

20 Charly Charly | 25. června 2014 v 17:40 | Reagovat

Však v klidu. Jen je to dost blbý přidávat kapitolu jednou za několik měsíců :D

[11]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama