3. kapitola - Emotion

17. února 2014 v 0:50 | Adria Morgan Night |  Slibem spoutaná (Void Flames - Sydney POV)

3. kapitola - Emotion

Jestli jsem něco opravdu pochopila během toho, co Adrian s Rose na sebe kvůli mě křičeli a hádali se o mé budoucnosti, pak to bylo to, že Adrian Ivaškov ke mně choval nějaké city. City, které způsobovaly, že jsem s ním soucítila i přesto, že ve mně měli vzbuzovat odpor. A nejhorší ze všeho bylo to, že právě ten druh citů přede mnou po celou tu dobu skrýval.
Mělo mi to dojít. Měla jsem poznat, že jeho city ke mně nebyly pouze na přátelské úrovni. Vše tomu nasvědčovalo. Jeho časté porovnávání mě a Rose. Jeho starosti o mé stravování. Dokonce i to, že mi zachránil život. A i přesto, že jsem si uvědomovala špatnost celé té záležitosti. Část mě se stále nedokázala zbavit pocitu porozumění. Ten pocit byl špatný. Věděla jsem to. A právě proto jsem musela vymyslet způsob, jak se od Adriana dostat, co nejdál.
Během toho, co mi Rose donesla pizzu a znovu se mnou chvíli mluvila, jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem nade mnou i Adrianem. Dokonce jsem chvíli zvažovala možnost, že bych s ním zůstala u dvora, ale téměř ihned jsem tu šílenou myšlenku zamítla. Bylo šílené chtít s ním udržovat přátelské vztahy, obzvlášť pokud si Adrian myslel, že je do mě zamilovaný.
Možná právě proto jsem Rose během rozhovoru o éteru požádala o pomoc, aby zařídila můj nový život. Měla jsem sice výčitky, kvůli Adrianovi, ale nakonec jsem se rozhodla, že tak bude nejlepší pro všechny, včetně mé rodiny.
"Vyber si ještě jeden kousek a zbavíš se mě," usmála se na mě Rose.
Vykulila na ní oči. Už jsem byla plná. "Ještě jeden?"
"Ano. Mám tě snad krmit?" zeptala se mě vážně.
Neochotně jsem vzala kousek pizzy a začala ho jíst.
"Chtěla bys svůj nový život strávit na nějakém určitém místě?" vyptávala se mě dál.
"Vždycky jsem chtěla jít na vysokou a vystudovat antickou architekturu," odpověděla jsem. Vlastně to byl můj životní sen. Bylo by pěkné začít svůj život někde v Itálii nebo Řecku, obklopena památkami starých vyspělých civilizací.
"To by se možná dalo zařídit," ozvalo se ode dveří.
V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi někdo vrazil pěstí přímo do obličeje. Ve skutečnosti mi někdo vrazil pěstí pouze jednou, ale byla jsem si celkem jistá, že ty pocity byly shodné.
Adrian stál u otevřených dveří a zády se opíral o stěnu. Měl ve tváři ten svůj typický šibalský poloviční úsměv a já ho začala podezřívat z toho, že se usmívá jen proto, že někde uvnitř tuší, co to se mnou dělalo. Což by ostatně dávalo smysl, protože dokázal číst aury stejně snadno, jako já knihy.
"Jak dlouho tam stojíš?" procedila jsem skrze zaťaté zuby, abych se ubránila úsměvu.
"Neboj, Sageová. Ani ne necelou minutu," obdařil mě dalším pobaveným úsměvem.
"Jdi pryč," poručila jsem mu.
"Chci s tebou mluvit." Ignorujíc má slova přistoupil blíž.
Pak mě napadlo, že by možná vypadl dřív, kdybych ho přeci jen vyslechla. Vzdala jsem to a vzhlédla k němu. "Tak co chceš?"
"Promluvit si," odvětil klidně.
"Já radši půjdu," ohlásila Rose a zvedla se z postele. Netrvalo to dlouho a zmizela ve dveřích, které Adrian bez mého svolení zavřel.
"Co chceš?" zopakovala jsem hořce. Bylo těžké zachovat si odstup, když skrze jeho zábrany stejně proklouzávali jeho pocity, které můj tón hlasu vyvolával, ale byla jsem si jistá tím, že to přežije.
"Kolik si toho viděla?" zeptal se klidně.
Chtěla jsem využít pouta, abych zjistila, kam tím směřuje, ale... držel mě mimo svou hlavu, stejně dobře, jako celé ty dny skrýval své skutečné emoce.
"Dost, abych věděla, že bude pro všechny nejlepší, když mě necháš být," odsekla jsem.
V jeho očích se objevilo překvapení, jako by najednou rozluštil záhadu Bermudského trojúhelníku. "Sakra, tys viděla..." V jeho očích se mihla čistá fascinace nad něčím neznámým.
"Viděla, co?" vyprskla jsem. "Že si takový cvok, aby sis kvůli psychickému poutu myslel, že ke mě cítíš, něco co necítíš?" ušklíbla jsem se. V tu chvíli už jsem nemusela předstírat. Protože v tu chvíli mnou vztek proudil naprosto přirozeným a nenuceným způsobem.
Zůstal na mě zírat s vykulenýma očima. "Tak tohle si myslíš?" zeptal se mě nevěřícně.
"Co?" nechápala jsem. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho neobvinila z něčeho, co bylo pouhým výplodem mé fantazie.
"Že tohle cítím, kvůli poutu?" Najednou mi hlavou proběhla až příliš rychlá vlna emocí a vzpomínek. Viděla jsem Rose. To co k ní cítil a najednou jsem viděla sebe. Možná jsem nebyla příliš zdatná v mezilidských vztazích, ale uvědomovala jsem si ten rozdíl, stejně jako on. "Myslíš, že Rose už nemiluju, protože mám teď pouto?" zasmál se hořce.
"Já..." nadechla jsem se, ale slova se vypařila dřív, než jsem je stihla vyslovit.
"Ty co?" povytáhl zvědavě jedno obočí.
"Nemůžeš cítit, to o čem mluvíš," pronesla jsem vážně. Snažila jsem se o vyrovnaný tón, ale sama jsem si nebyla jistá těmi slovy. "Není to možné."
"Co přesně je na tom nemožného?" Zatvářil se zmateně.
"Jsi Moroj," odpověděla jsem prostě.
Správně. On byl Moroj a já člověk. Něco takového by bylo nemorální, nechutné a dalších stovky negativních věcí. Věděla jsem, že se čas od času takové vztahy ve společnosti vyskytly. Ale stejně jako každý Moroj, dhamampýr i člověk, který věděl o vampýrech, i já jsem věděla, jak moc špatný takový vztah byl. Byla jsem si jistá, že i on to věděl, vzhledem k tomu, že jsme jednou na tohle téma mluvily s Rose a ona sdílela mé přesvědčení o špatnosti takového druhu svazku.
"Au," zatvářil se dotčeně. "Jsem Moroj, takže nemám nárok na vlastní city?"
"Ne..." vydechla jsem váhavě. Zatřásla jsem hlavou. "Jistě, že máš nárok na vlastní city. Ale jen s jinými vampýry. Vztahy mezi Moroji a lidmi nejsou správné. A ty to víš," pronesla jsem s kamennou tváří.
"Takže ty si myslíš, že kvůli nemorálnosti takového vztahu, jsem se do tebe nemohl zamilovat jiným způsobem, než skrze pouto, správně?" hádal znechuceně.
"Ano," souhlasila jsem.
"Fajn," přikývl klidně. "Takže když jsme si to ujasnili, tak se určitě shodneme i na tom, že takový vztah je blbost a nemá cenu to dál hrotit. Dobrá zpráva je, že teď už jsme si to řekli. A ty hned, kvůli tomu nemusíš žít několik tisíc kilometrů daleko, jen aby ses ujistila, že se ze mě nestane láskou posedlý šílený upír."
"Dobře," dostala jsem ze sebe váhavě. Ten obrat byla, ale příliš rychlý.
"Ne!" vyštěkl. Rukou silně praštil do zdi. Muselo ho to bolet, ale on ani nemrknul. "Kurva, Sageová! To ti Rose nic neřekla? Pouto nezpůsobí, žádnou změnu citů. A i když se ti to asi nebude líbit, jednu věc ti řeknu!"
Cítila jsem, jak jsem na místě zamrzla hrůzou. V tu chvíli jsem si vybavila něco, co jsem vidět nechtěla. Sen, který byl už přes měsíc starý. Sen, ve kterém se mě pokusil políbit. A potom se v mé mysli spustil proud vzpomínek. Výlet do Ruska, díky kterému jsem Rose i Adriana poznala. To jak se pokoušel mě přemluvit, abych ho nechala otestovat, jak na mě bude působit jeho magie. Jak jsme se v Rusku postupně spřátelili. Vlastně mi nikdy nedošlo, jak často mi byl v patách. Dokud se mi vše nepřehnalo před očima. Ani jsem si neuvědomila, že to všechno sleduju z Adrianova pohledu, dokud jsem neuviděla vzpomínku, ve které se za mnou přišel rozloučit - pokud se tomu tak vůbec dalo říct. Bylo to krátce po návratu z Baji a zdálo se, že té vzpomínce Adrian přikládal mnohem větší váhu, než já. A pak mi ukázal proč. Bylo to mou aurou. Na malý okamžik v ní zahlédl ne zrovna malé množství fialové barvy. Jen o trochu větší množství, než jí viděl v mé auře v nočním klubu v Baje, když jsem se s ním dohadovala.
Víš, co znamená fialová, Sageová? zeptal se mě skrze své myšlenky. Ale namísto odpovědi mi ukázal jen další svou vzpomínku. Byla z našeho dalšího setkání během soudu Viktora Daškova. Tenkrát souhlasil s tím, že mi pomůže s tím, abych mohla poskytnout Alchymistům nějaké informace (samozřejmě jen hodně stručné a neurčité) o éteru. Bylo zvláštní sledovat, jak Adrian v tu chvíli zkoumal můj strach způsobený přítomností Ibrahima Mazura a zároveň jeho vlastní radost z mé společnosti. Snažila jsem se to nevnímat, ale i přesto mi neunikl Adrianův náhlý pocit štěstí, když byl i on požádán o spolupráci se mnou. Bavilo ho mě vytáčet a byl až překvapivě zajat pokaždé, když jsem mluvila o výzkumu. Jak jsem právě zjistila, tak to, ale nebylo výzkumem, ale mnou. A pak tu byly ty jeho šílené návrhy na testování éteru na mě. A já konečně zjistila proč.
"Dost!" vyhrkla jsem téměř až zoufale. "Prosím, přestaň."
Poslechl mě, ale už bylo pozdě. Už jen ty vzpomínky, které mi ukázal... Měla jsem v hlavě chaos. Právě mi ukázal, co v tu chvíli cítil a na co myslel on. Ale to zároveň to vyvolalo vzpomínky na mé vlastní myšlenky a emoce. A já si začala až nebezpečně moc dobře uvědomovat, že ačkoliv jsem to nechtěla vědět, moc dobře jsem věděla, o čem to mluvil, když se zmínil o fialové barvě v mé auře.
Prudce jsem se svezla k zemi a objala si kolena.
"Sydney?" Adrian se opatrně posadil vedle mě. "Jsi v pořádku?"
"Chci být sama," vydechla jsem, aniž bych se na něj podívala. To nemohla být pravda, pomyslela jsem si.
"Ne," zavrtěl hlavou po chvíli ticha. "Nenechám tě, aby ses tu znovu zamknula."
Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Vypadni," zasyčela jsem.
"Ne," pousmál se. "Pokud odejdu, ty se zamkneš, a jakmile ti Rose zařídí nový život, tak zmizíš. A víš co Sageová? Klidně se smířím s tím, že my dva budeme jen přátele, ale nemůžeš po mě chtít, abych se od tebe držel dál úplně. Můžeš tomu říkat, jak chceš, ale odmítám tě omylem zabít nebo ti ublížit. Jestli chceš odjet a studovat někde vysokou, fajn. Ale v tom případě jedeme oba. Prostě od teď už se od tebe nehnu na víc, jak pět metrů a je mi jedno, jak moc s tím nesouhlasíš. To já tě do tohohle dostal, a pokud nenajdeme cestu, jak tě z toho dostat zase ven, tak jediné, co můžu pro tebe udělat, bude to, že tě budu držet v bezpečí."
Věděla jsem, že bych nejspíš měla začít nadávat a snažit se dohadovat, ale jeho slova mě natolik pohltila, že jsem to nedokázala. Ať už to bylo čímkoliv, prostě jsem věděla, že stejně jako on cítí určitou zodpovědnost teď za mě, tak jsem já určitou zodpovědnost cítila za něj. A z nějakého důvodu jsem věděla, že nejednal zas tak úplně nelogicky. Opravdu mě mohl omylem zabít.
A tak jsem řekla tu jedinou věc, která mě napadla. "V tom případě budeš muset začít nakupovat i jinou limonádu, než tu přecpanou cukry."

Když jsem se druhý den ráno probudila, ležela jsem v Adrianově posteli a Smaragd ležel stočený vedle mého levého boku. Chtěla jsem se posadit, ale v tu chvíli jsem si všimla Adriana spícího opřeného o stěnu. Na chvíli jsem se zarazila a jen ho pozorovala. Nečekala jsem, že bral svůj slib až natolik vážně. Vlastně ani jsem si nepamatovala, kdy přesně jsem usnula. Bylo už světlo, takže jsem hádala, že právě nastala Morojská noc.
Potichu jsem vylezla z postele a zamířila ven z pokoje. Váhavě jsem sešla schody dole a postupně začala procházet jednotlivými pokoji. Nepřekvapovalo mě, že vše bylo vkusně a zároveň i luxusně vybavené, ani to, že kuchyně byla, tak velká, že by se do ní vešel můj pokoj i s pokojem Zoe.
Prošla jsem pár polic a šuplíků ve snaze najít nějakou kávu. Když jsem ale prohrabala přes polovinu kuchyně, už jsem to vzdala a přijala fakt, že pro dnešní noc budu svou potřebnou denní dávku kávy znovu postrádat.
Otevřela jsem dvoukřídlou ledničku a vytáhla si plechovku se sodovkou. Už jsem se chystala vrátit do pokoje, ale když už jsem znovu zhasla světla, málem jsem narazila do Adriana.
"Máš hlad?" zeptal se mě klidně a znovu rozsvítil světla.
"Ani ne," zalhala jsem.
"Zkoušíš mi lhát, Sageová?" nadzvedl nesouhlasně obočí.
Najednou jsem měla pocit, jako by jediným pohledem mě opravdu odhalil a mé srdce začalo nesmyslně rychle bít. Potlačila jsem ten pocit a radši se rychle posadila na barovou židli u zvýšeného pultu, abych skryla, jak moc mě ten pohled ovlivnil.
"Vidím, že sis našla jediné nekalorické pití v domě," ukázal na moji plechovku.
"Vlastně jsem chtěla kafe, ale nenašla jsem ho," přiznala jsem.
Připadalo mi šílené, že jsem bez své pravidelné dávky latté dokázala přežit, tak dlouhou dobu. Byla jsem schopná vypít jich až nesmyslně velké množství. Vlastně kdykoliv jsem se vrátila domů, tak jsem kvůli mé závislosti na kofeinu poslouchala kárání ze strany mé matky.
"Stačilo, jen říct," pokrčil rameny a otevřel jednu z horních polic. "Tady najdeš kafe a filtry." Pak se otočil a ukázal na ohromný kávovar, kterého jsem si předtím nějakým záhadným způsobem nevšimla. "Nějaký oblíbený druh kávy?"
"Odtučněný latté, prosím," usmála jsem se při pohledu na kávovar.
"Páni, Sageová," hvízdl Adrian na oko užasle. "Kdybych věděl, že se usměješ při příslibu kafe, tak bych ti ho donesl už dávno," utahoval si ze mě.
"Co to je?" zeptala jsem se a kývla směrem ke katalogu na lince.
"Přišlo to poštou," ušklíbl se. "Další snaha mé matky nalákat mě zpátky na vysokou."
"Ty si chodil na vysokou?" zeptala jsem se překvapeně.
Pokrčil rameny. "Jo, dokonce jsem to měl rád, ale pak se objevila Liss a věci kolem éteru se staly důležitějšími," vysvětlil.
Natáhla jsem se po katalogu a začala si ho prohlížet. "Umělecká škola?" zeptala jsem se nevěřícně. "Ty kreslíš?"
"Spíš maluju, ale jo," přiznal. "Za těmi zamčenými dveřmi u mě v pokoji je malý pokoj, kde mám nějaké věci."
"Proč ho teda zamykáš?" nechápala jsem.
Adrian se zasmál. Byl to srdečný smích, který jsem u něj mohla slyšet jen zřídka. "Je vidět, že si opravdu nikdy nepoznala mou matku."
"Proč?" zeptala jsem se prostě.
"Vždycky to nesnášela. Nesnášela ten bordel, který po malování vždycky zůstává. Nemluvě o skvrnách od barvy. Vždycky ale věděla, že malování je jediná věc, u které dokážu vydržet," pokrčil znovu rameny. "Asi proto chce, abych se k tomu vrátil."
"Baví tě to?" tázala jsem se přímo.
"Jo," souhlasil.
"Pak by ses k tomu měl vrátit," pronesla jsem vážně.
"Máš ráda hodně architekturu, co? Myslím tu historickou," pousmál se.
"Antickou," přikývla jsem a přijala hrnek s lattém, který mi podal.
"Tak proč se jí nevěnuješ?" nadhodil. Více méně začal využívat má slova proti mně.
"Jsem Alchymistka, mám jiné povinnosti," zamumlala jsem potichu. Napila jsem se kávy a doufala, že si nevšiml mého úšklebku.
"Už jí nejsi. Rose měla v jedné věci pravdu, teď jsi volná. Můžeš dělat, co chceš, tak proč bys nemohla jít na vysokou?" obdařil mě povzbudivým úsměvem.
"Není to, tak snadné," nesouhlasila jsem. "Není to jen o odchodu od nich, nebo změně životního stylu. Budu muset si najít práci, abych se uživila. Jo, možná mi Zmeja kvůli Rose nějak přispěje, ale musím myslet víc dopředu. Nemůžu se spoléhat na to, že mě budeš do nekonečna nechávat zadarmo bydlet u tebe doma, nebo že mi Mazur zaplatí školné."
Jeho tváří se mihlo překvapení, které téměř ihned vystřídal nesouhlas. "Dobře, bude fajn, když si některý věci ujasníme," nadhodil a posadil se na jednu z dalších dvou barových židlí, tak, aby mezi námi zůstala jedna prázdná. "Ostatně pokud spolu máme nějaký čas vydržet, bude dobrý si stanovit nějaká pravidla."
"To zní rozumně," přiznala jsem.
"Pravidlo číslo jedna," nadechl se a ukázal prstem na katalog školy. "Pokud budeš chtít studovat, budeš studovat." Už jsem se začala nadechovat k protestu, ale zvednutím prstu mě zarazil. "Dokud budeme mít pouto, tak jsou moje peníze i tvoje peníze. A je mi jedno, jak moc s tím nesouhlasíš. Za druhé, dokud tě budu živit a hádám, že to bude ještě trvat hodně dlouhou dobu, tak by bylo fajn, kdyby si mi konečně vysvětlila, proč se Alchymistů tolik bojíš. A ne, neuvěřím ti, když začneš tvrdit opak."
Celý svůj proslov pronesl s takovou odhodlaností a vážností, že jsem se bála cokoliv na něj říct."To je všechno?" zeptala jsem se nejistě.
"Prozatím jo," přikývl.
"Co přesně tě zajímá? Co chceš vědět o mých lidech?" povzdechla jsem si po chvíli ticha, kdy jsem jen popíjela kávu a přemýšlela nad jeho slovy.
"Je pravda, že to tetování ti mělo zabránit mluvit o některých věcech?" V jeho hlase se objevila zvědavost. "Že jejich prostřednictvím udržují vaši loajalitu?"
"To není pravda!" vyhrkla jsem. "Kdo ti to..."
"Starý pán mi to řekl. Dokonce mi řekl i to, že to nejspíš sama nevíš. Myslím tím tu druhou část," ušklíbl se.
Rychle jsem zavrtěla hlavou. "To by moji lidé nikdy neudělali. Jo, pokud něco uděláme, tak nám při obtáhnutí přidají do tetování i jakési množství oddanosti, ale já nikdy neudělala nic, čím bych vzbudila třeba jen podezření, že sympatizuji více s vampýry."
V jeho očích zajiskřilo. "Copak s nimi právě teď nesympatizuješ?" dobíral si mě.
Ztuhla jsem. "Chtěla jsem tím říct, že jsem si jistá tím, že jsem nikdy nezadala v jejich očích žádný důvod mi nedůvěřovat."
"Jsi si jistá tím, že si od té doby, co jsem tě vyléčil, nezaznamenala žádnou změnu v tvé oddanosti?" pohlédl mi s nově vzbuzeným zájmem do očí. "Nic podezřelého?"
To nebylo možné. Je možné, že Mazur věděl o něčem o čem já ne? A jestli ano, kolik tajemství Alchymisté ve skutečnosti měli? Věděla jsem, že jsem byla pouze pěšákem, ale i přesto...
Byla jsem si téměř jistá tím, že Adrian měl pravdu. Samotnou mě mátlo, jak moc mi na Alchymistech přestalo záležet. Jak moc mi nedávala některá z mých dřívějších rozhodnutí smysl. Nebo i to, že najednou jsem mohla s Adrianem i Rose mluvit o všem. A to nebylo všechno. Najednou jsem cítila víc, než kdy jindy, že jsem mezi přáteli, kteří mi věří.
Adrianova slova začala dávat dokonalý smysl. Přestala jsem nenávidět vampýry, přestala jsem mít potřebu je neustále z něčeho podezřívat a něco ve mně se skutečně změnilo, jen jsem netušila co. Bylo snad možné, že za tím vším opravdu stála jen ztráta mého tetování?
Najednou jsem toho měla v hlavě příliš. Zvětšené množství přitažlivosti, kterou jsem mezi mnou a Adrianem cítila, ta elektřina, která mi rozbušila srdce i při pouhém jeho pohledu... Vinila jsem z toho pouto, ale sama Rose říkala, že pouto nijak city neovlivňuje, rozhodně bych podle jejích slov necítila náklonnost, kterou jsem necítila už předtím. A najednou mnou otřásla zbrusu nová myšlenka. Pokud nebylo na vině pouto a já dlouhou dobu žila pod nátlakem pouta, které mě nutilo vampýry nenávidět, znamenalo to snad, že jsem k Adrianovi opravdu začínala něco cítit už před tím, než mě vyléčil?
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 17. února 2014 v 1:29 | Reagovat

Opět skvělá kapitola už se těším na další.

2 Tessinka Tessinka | 17. února 2014 v 10:31 | Reagovat

Tak to byla boží kapitola !!! Opravdu úžasná !!! :D rychle další ať už z pohledu Rose nebo Sydney :D

3 Kačíí Kačíí | Web | 17. února 2014 v 15:59 | Reagovat

Tak to bylo něco! Nádhera :-D  :-D  :-D

4 Seei Seei | 17. února 2014 v 21:14 | Reagovat

Proč to musí končit zrovna řečnickou otázkou..?:D
Boží kapitola, jak jinak:)

5 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 17. února 2014 v 21:25 | Reagovat

[4]: Protože Sydney má v hlavě chaos. Vzpomeň si, jak dlouho jí to trvalo v Bloodlines sérii a tady se musí vypořádat se vším rychle, protože přišla o tetování dřív a do toho vidí i cítí většinu citů Adriana.

6 Thálí Thálí | 17. února 2014 v 23:30 | Reagovat

Díky moc :) Je to super ! :-D

7 Anne Anne | E-mail | 18. února 2014 v 15:38 | Reagovat

Boží kapitola už se nemůžu dočkat další :-D  :D

8 Abbie Abbie | 18. února 2014 v 16:41 | Reagovat

Nevěřila bych, že je to ještě možné, ale baví mě to čím dál víc! :D Moc hezká kapitola :))

9 Adria Morgan Night Adria Morgan Night | E-mail | Web | 18. února 2014 v 21:29 | Reagovat

[8]: Mě se líbí reakce Sydney, kterou Adrian schytá po návratu z podzemní akce z dopěte Abbigaile. :D Chudák Adrian. :D

10 Tessinka Tessinka | 27. února 2014 v 15:31 | Reagovat

Uz nam das dalsi kapitolkun😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama